Doteky z myslánky

Jak je možná u mě zvykem v poslední době, dnešní blog bude o více tématech, proto doteky z myslánky. Sice tu už LadyOfFuckingham není a Střípky dne je moc hezké spojení, ale budu originální a hlavně jsem dal slovo a slovo muže musí být pravidlem. Takže i kdyby jí nedej bože třeba přejelo auto, ten název nechám navždy už jen jí. Ale zato jí věnuju dnešní blog.

A tím volně přejdu na první téma a tím jsou odchody. Opustily nás kapka, TCV, Lady, Snilek a psycho. Píši tedy jen o těch, o kterých vím a u kterých jsem zaznamenal jejich přítomnost v blozích. Nemá smysl diskutovat o úrovni, někdo odejde - někdo nový přijde, a někdo se vrátí. O čem má smysl diskutovat, zda se mazat, rušit blogy, nebo jen ty, které se nám už zdají blbé. A v tomhle ohledu mám poměrně jasný názor. Je lepší už kvůli historii a kořenům nic nemazat, nerušit profily, protože je to škoda a může nám to pak zpětně přijít líto. Ano, někdo tu má zřejmě víc profilů, ale pokud na tom primárním se mu nelíbí jeho pověst či chce začít znovu a lépe, pak druhý profil bude mít spíše horší obraz. Zejména proto, protože jsme jací jsme a v další kůži se prostě líp cejtit nebudeme... Částečně můžu soudit z vlastní zkušenosti, před lety jsem tu už jednou byl, taky psal blogy, pak jsem usoudil, že mě tu již nic dobrého nečeká, smazal se a amatéry opustil, v té době jsem měl za to, že to bude nadobro. A mýlil jsem se. Dobří holubi se zkrátka vracejí.

Myslím, že jsem již o chlup moudřejší a pokud by mě to tu například unavilo, tak v tichosti odejdu, profil nechám jak je a do popisu dám poznámku, že jsem od určitého data neaktivní až do odvolání. Začínat stále odznova je nesmysl. Co mě však nepřestane znovu udivovat, tak to jsou České dráhy, s kterými jezdím z práce a do práce. Pokud před pátou ranní má vlak 20 minut zpoždění a přijede z druhé strany a projede do konečné stanice, s následným vysvětlením, že prostě na konečnou jet musí, ačkoliv tam nikdo nikdy nenastoupil ani nevystoupil, tak už my zkušení se musíme smát a vymýšlet další vtipy. Když nám vlak ujížděl na druhou stranu, tak jsem všechny upozornil, že je to zřejmě manipulační jízda a ať nedoufají, že nazpátek snad stavět bude :-D A dnes pro změnu nesvítilo světlo, zřejmě bobřík odvahy. Celý vlak byl potmě. Byli jsme připravení, že průvodčímu přispějeme do kasičky na naftu, aby mohli svítit. Ale průvodčí pochopil, že v té tmě nemá smysl chtít po nás jízdní doklady, tak se jen omezil na foukání do píšťalky. Celé včerejší zpoždění však mělo za následek, že jsem nasedl do jiné soupravy metra, než do které po noci nasedám a sedl si vedle pána se psem. Byl to krásný německý ovčák na vodítku. Seděl naprosto klidně, nic ho nerozrušovalo, tedy pardon ležel. Jen občas nastražil uši. Páníček naproti tomu seděl, nehnul ani brvou, s pohledem do země. A já si v tu chvíli řekl, jaký pán, takový pes. Oba v té meditativní poloze setrvali dobrých sedm stanic, až poté si pán v čepici jal nandat batoh, napřímil svou hlavu v elegantní čepici a jal si skládat slepeckou hůl. Jak jsem poté zjistil. Suverénně se zvedl, společně se svým věrným přítelem a vystoupil ze dveří jako první a kdybych se snažil s nimi držet krok, měl bych co dělat.

Přiznám se, že celou dobu jsem si toho psa chtěl pohladit, ale nechtěl jsem rušit koncentraci ani jednoho z té dvojice. Jako majitel hloupého telefonu, pozoruju s oblibou lidi v metru, přemýšlím co ten den zažili, jakou mají náladu, ale třeba i to, zda ta malá holčička, točící se kolem tyče, zda bude za 15 let tančit a rozvíjet svou dětskou touhu. Nejspíše ne. Volně přejdu k poslední dnešní myšlence, kterou bych věnoval své milence, pokud by si to někdy přečetla. Oba v sobě máme chuť provokovat, ovládat toho druhého, jemně, ale i drsně. Jen je drobný rozdíl v dominanci u mužů a u žen. Pokud něco v těhle chvílích nechci, tak to je ponižovat toho druhého. To se mi příčí a pokud se ode mě má drahá milenka ráda učí, potom jí budu muset vysvětlit, že ženy a muži to prostě nemohou dělat stejně. Takže se ze mě nakonec stal i trošku učitel, který čistou andělskou duši krůček po krůčku vede do pekla hříchu. Jako sám žijící muž často bojuju s pocitem hladu versus neochoty zvednout zadek a něco si uvařit. Vždy se o návštěvu postarám, ale v době, kdy tu jsem sám, si zkrátka nedopřávám to, co mé tělo potřebuje. Proto mi sama milenka navrhla kamarádku s výhodami. Tedy moje potřeba je jasná, chutné domácí vařené jídlo, ale nevím co nabídnu na oplátku té starostlivé kamarádce. Asi jen vše, co potřebuje :-)

A nakonec sladkou tečku, po Novém roce se těšte na novou velkou soutěž.