Smich

Každou noc se někdo směje pod mými okny. Probouzim se, nemohu spát, nasloucham, ale když vstanu a jdu se podívat, je kolem dokola pouze noc, cely noční svět mlčí, číhá, jen smích ještě doznívá, jako když ve veliké dálce mizí cinkot rolniček.
Přesto znám ten smích dlouho, ani nevím kdy jsem ho zaslechl poprvé. Tenkrát byl jiný, zněl výstražné, tlumené, jako by se smáli nenarození, kteří ještě nepoznali co je radost, láska, milování.
Ale ten smích mne přitahoval, probouzel mou zvědavost, která zaháněla spánek a obklopovala mne divnym předivem přání.
Neopakovalo se to často, spíše nečekaně.
Nyní jsem se probudil leknutim. Znovu ten smích. Zněl krutě , vítězně, jakoby ožil , stál přímo pod okny, tápal rukama aby se chytil rámu, vytáhl se nahoru a podíval se na mne.
Od té doby jsem věděl ze mě neopustí. Je zde aby mne mučil, vysaval sílu z těla, zabraňoval ve spánku.
Nějaký čas se zdálo, ze jsem se zbavil nazvaného hosta, ale ozval se znovu. Ale nebyl již tak krutě hořký. Byl tichý a hravý, jako by se zasmáli milenci mezi dvěma polibky. Bylo v něm mnoho lásky, rozkoše ale i nechtěného přemýšlení, trapeni a umírání.
Kdo se to tedy tak smál. Ze by snad sám zivot? Bohatý, vzrušující, moudrý a zamilovaný, okouzleny svým věcným mládím a netrpělivý jako zpěněny kůň, který hrabe podkovou, tančí, zdvihá hlavu proti větru a vyráží letem k obzoru.
Toho cvalajiciho koně, ženoucího se kolem , jsem chtěl kdysi dostihnout, zadržet na místě, pohlednout mu planoucich očí.
Kam jen jsem dal rozum.
Ale co, dál s nim budu závodit, možná, ze se mi podaří ho předstihnout a uchopit ho za udidla. Možná se pak budu smát i já a vylekam někoho, kdo spí, zatim co se zivot přehnal pod jeho okny