Tak kdy pudem na to kafe?

(vzpomínka z roku 13)

Líné ospalé nedělní dopoledne. Oproti předpovědím docela teplo. Mířím dlouhou silnicí k obchodu. Musím se kousnout do rtů, abych se nesmála. Proti mně jde zase ten chlápek, co mě už dva nebo tři roky zve na rande. Taková legrace. Má to vždycky stejný scénář. Je mu tak pětašedesát.
- Tak kdy pudeme na to kafe?
- No, já nevím.
- Je hezky, mohli bycho zajít třeba támhle na louku. (tak tohle je nové)
- Na louku? Půjdeme raději do tý cukrárny.
- A kde vy tam jste …
- (vysvětluju mu, kde pracuju)
- A kolik vás tam je?
- Tři.
- Tři? To je hodně.
(pořád se směju)
- Tak půjdeme do tý cukrárny.
- Nakloní se ke mně a tiše řekne:
- Tam si nemůžeme zašukat.
(tak tohle tu ještě nebylo. Ale ještě se směju)
- Tak si dáme jen to kafe.
- Po kafi se mi chce právě nejvíc.

Podívám se mu do očí.
Von to myslí vážně!
- Vy to myslíte vážně nebo si děláte legraci?
- Vždyť to nikdo nemusí vědět.
- Ale já jsem věrná.
- Nikomu to říkat nemusíš.
Už mi tyká. Ale možná mi tykal i dřív.
Něco říká o svých potřebách...
- Bude se ti to líbit. Zkusíš a budeš chtít znova.
Blíží se k nám romská rodina.
- Tyhle by to mohli vykecat. (odpověď mi vidí ve tváři) … Zapomeň na to ... řekne ještě třikrát a mizí.

Zírám. Tak já si tu tři roky dělám legraci a … no, nevím, jak se mu na týhle jedný silnici vyhnu. Ale jsem na příští setkání zvědavá, jak se bude tvářit. Teď si potřebuju zlepšit náladu. Vzpomenu si na jiného domorodce, který mě vždy při setkání s úsměvem zdraví a říká: Jak to děláte, že jste den ode dne hezčí. Je mu okolo sedmdesáti. Mám to ale zajímavé ctitele.
Přičítám to ke stárnoucí populaci.
Pak si ale ještě vzpomenu na toho sympatického čtyřicátníka – nedomorodce – který mi nad ránem tady na tý silnici při letmém setkání překvapivě zahlaholil: Dobré ráno, krásná paní.

****
Vzpomněla jsem si na dnešní podvečerní zmoklé procházce na muže, co mě kdysi „zvával na kafe“.
Už jsem ho několik roků nepotkala. Žije ještě?
Možná mi to pozvání chybí :-) (kecám)
Ale možná jsem už před tím, než jsem vstoupila sem, mohla (měla) porozumět onomu „pozvání na kafe“.