Refresh

1. Hezky strávený večer, je mi fajn. Pohledný, příjemný. Jo, asi ho chci.
Píšu zprávu. Odesílám. Mám fajn pocit, že jsem udělala dobře.
Obratem je zde odpověď. Usmívám se.
Chci něco odepsat, ale nějak nevím co. Nechám to na později.
Po hodině si vzpomenu, píšu banální zprávu, dobrý, splněno. Můžu se věnovat svým činnostem.
Odpověď obratem.
Hm, snad není nutné odepisovat okamžitě, už mě to moc nebaví.
Po nějaké chvíli slyším opět zvuk zprávy. Zase píše, to už bych fakt měla odepsat. Ale mám rozkoukaný film, teď se mi od něj vstávat nechce, odpovím pak...
Před usnutím si vzpomenu ... Sakra, měla jsem odepsat. Ne, teď už fakt ne. Ráno napíšu. Však počká.
Ráno další zpráva. Ach jo, jdu na to, odepíšu, schovávám mobil do tašky.
Okamžitě pípá odpověď. Ale já už mobil ani nevytáhnu. Mám teď jiné starosti, myslí jsem už v práci, co všechno mě dnes čeká za povinnosti.
Odpoledne tři zprávy. Jak se máš, co děláš. Proč nepíšeš. Udělal jsem něco špatně?
Ach jo.
...

2a.
Nejsi online. Přesto mačkám refresh, a doufám ve zprávu od tebe.
Nesmysl. Blbej refresh, jako bych doufala, že zezelenáš.
Po několika hodinách to musím zase zkontrolovat. Je tam! Zpráva. Potěší, až mi srdce poskočí, přesto jí nevěřím. Jsi zelený, obratem ti píšu.
Refresh.
Nic.
Každých třicet vteřin refresh.
Po několika minutách se dočkám.
Už nejsi zelený.
Krucinál ... proč mě to vůbec zajímá?

2b. Myslím na společně strávený čas. Bylo to hezký, kdoví, jak to třeba bude dál.
Zpráva!!! Vrhám se k telefonu. Ano, je od tebe!!! Přihlouple se usmívám, rychle ťukám odpověď, odesílám.
Pochybnosti, zda jsem neodepsala příliš rychle. Nesmím vypadat tak nedočkavě!
A teď nepíše. Sakra, teď jsem to pokazila, proč jen jsem tak rychle odpovídala.
Už je to pět minut, co nepsal. Je to jasný, kašle na mě. Ach jo.
Odpověď!!! Třesoucími prsty otevírám zprávu, opět přihlouplý úsměv, ťukám odpověď.
Sahám po tlačítku Odeslat, a zarazím se ... nepočkám chvíli? Ať nevypadám, že jen hypnotizuju telefon a čekám. Teda ono to tak vlastně je, ale určitě nechci, aby to bylo poznat. No jo, ale třeba by mi hned odepsal ... a v břiše mě zašimrá příjemný pocit při vyhlídce na další zprávu od něj. Váhám ... odeslat... neodeslat ... Co když mezitím půjde spát a neodepíše kvůli tomu, že otálím? Rozhodně ODESLAT!
Nekonečné čekání ...
Za dvě minuty odpověď.
Jsem šťastná.
Odepisuji obratem.
Dalších patnáct minut nic.
Jsem nešťastná.
Nedá se nic dělat, jdu se zabývat něčím jiným. Rozkoukám si film, na který jsem se těšila, ale uplyne deset minut, a já vůbec nevnímám děj.
Zvuk zprávy. Letím k telefonu, určitě je to od něj!!!
"Promiň, měl jsem dlouhý telefonát .... " úleva, kámen spadl ze srdce. Blaženě se usmívám a nořím se do řádků od něj ...

*****
1. Běžná situace. Několikrát jsem se pokusila to udržet při životě. Nepovedlo se. Kdysi jednou jsem se pokoušela dokonce dva měsíce, ale břemeno nutnosti komunikovat bylo pro mě čím dál otravnější. Od té doby už se nesnažím, vím, že je to zbytečná námaha...

2. Kolikrát jsem byla v téhle situaci, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky (nešikovného tesaře). Ale... když už na to došlo, vždy z toho vzniklo něco krásného, co zanechalo v mém životě silný otisk.