Smrt v koupelně

Vždycky jsem si myslel, že uklouznout ve vaně může jen naprosté nemehlo. Pokud je to pravda, tak jsem se mezi ně zařadil dost rázným způsobem.
Bylo mrazivé páteční ráno a já jsem se chystal do práce. Než jsem měl v úmyslu vykročit mezi lidi, prováděl jsem ve sprše obvyklou ranní hygienu (dámy jistě ocení). Zatímco voda stékala po mém nahém těle, zakrytém pouze tu a tam neodvratně mizející mýdlovou pěnou (opět něco pro vaše představy, dámy), tvořila se pod mýma nohama tenká vrstvička vody, pokrývající zaoblený povrch vany. V okamžiku, kdy jsem stál čelem ke stěně a zády směrem ven z vany, pocítil jsem v plné kráse kouzlo fyziky a za pomocí ukázkového aquaplanigu mi podjely nohy dopředu.
Ve zlomku vteřiny jsem ztratil pevnou půdu (vanu) pod nohama a jediné, co mi bránilo pádu do temných hlubin koupelny, byl sprchový závěs. Padl jsem na něj celou svou vahou, nemaje se čeho zachytit rukama, a cítil jsem, jak závěs pode mnou začímá povolovat. Vnímal jsem to jakoby zpomaleně, jako ve filmu jsem slyšel zpomalené praskání plastových oček, držících závěs na tyči, a ve chvíli, kdy už závěs na veškeré úsilí zachránit mi život rezignoval, padl jsem jako pytel cementu na podlahu, s nohama napůl ve vaně.
Tvrdit, že jsem dopadl lehce jako peříčko, dopustil bych se nepěkné lži. Když to napíšu bez obalu, tak ve skutečnosti jsem sebou mrdnul s takovou razancí, že se ze spánku musely s potem v tváři probrat všechny mé milenky, současné i potenciální.
Na to, jak ten pád musel pro případného nezaujatého diváka vypadat, jsem kupodivu necítil žádnou bolest. Neudeřil jsem se do hlavy, pouze jsem dopadl na záda. A ta mám díkybohu pravděpodobně ještě v pružném, zdravém stavu. Jen jsem tam nahý ležel na zemi, pode mnou mokrý sprchový závěs, všude kolem prasklá plastová očka, a sám sobě si gratuloval, jaký jsem to ale šťastný parchant. Dobře jsem si uvědomoval, že jsem mohl dopadnout podstatně hůř. Takový jemný šťouchanec podlahovou dlaždicí do hlavy mohl mou koupelnou proměnit v nechutnou scénu kriminálního filmu.
No jen si to představte.
Bledé bezvládné tělo ležící na skrčeném, usychajícím sprchovém závěsu, s nohama napůl ve vaně, s tuhnoucí louží krve kolem hlavy. Soudní lékař v bílých gumových rukavicích ohledává mé tělo a určuje přibližný čas smrti. Komisař v dlouhém kabátě, rukama v kapsách a třídenním strništěm na tváři sleduje tu bezútěšnou scénu. Mezi rty svírá zapálenou cigaretu a v mých silách není, abych na něj zařval: "Hej, v mém bytě se nekouří, idiote! A vůbec! Zul se tady někdo? Ta podlaha byla vytřená, rozumíte, vy kreténi? Vytřená!" Pouze tam ležím a nevidoucíma očima zírám na toho nevychovance.
"Šéfe, prohledali jsme jeho počítač," ozve se přiběhnuvší mladší policista.
"Co jste zjistili?" procedí skrze cigaretu.
"Tomu nebudete věřit. Chodil na amatéry," odvětí policista ponurým hlasem.
Komisaři se překvapením rozšíří oči a vy si zde dosaďte dramatický zvukový doprovod, zlověstný tón značící překvapivý zvrat v původně jednoznačném případu.
"Myslíte, šéfe, že to nějak souvisí s tou sebevraždou vibrátorem? Nebo s tím chlapem, co se utopil ve vlastním semenu?"
"To nevím," odtuší komisař zamyšleně. "Každopádně je to krajně podezřelé. Měl tam nějaké galerie?"
Policista si jen odfrkne. "Vy byste si s tímhle pořizoval nějaké galerie?" ukáže na mé nahé tělo, respektive na určitou část mého těla.
"Hm, pravda," kývá hlavou komisař a v duchu si připomíná, že by si sám měl promazat svůj profil na amatérech.
"Ale psal blog. Čas od času."
"Dobře," vyfoukne komisař cigaretový dým. "Vyslechněte všechny, co mu kdy jeho blog lajkli nebo mu napsali pod něj komentář. My už té záhadě přijdeme na kloub."
Komisař opustí můj byt a vyjde před dům. Podívá se mimoděk na jasnou oblohu a zamyslí se nad nesnadným případem, který mu padl na bedra. Zapálí si další cigaretu a vyfoukne kouř do mrazivého lednového dopoledne.

Takže se vám všem omlouvám, ale pokud vás někdy přijde vyslýchat kriminální policie, bude docela dost možné, že jsem to v koupelně tentokrát nezvlád. Tak mi držte palce.