Proč

Jsou otázky, na které nemám odpověď.
On by ji možná někdo našel nebo vymyslel, ale k čemu vymyšlené odpovědi?
K tomu, aby byl člověk uchlácholen? Překecán? Umlčen?
Bože, já tě nenávidím!
Jo, jen se usmíváš.
Možná čekáš na moji modlitbu.
Jen facku, a nejen jednu bych ti dala.
A pořád by ses jen vlídně usmíval ...
Proč?
Odpovíš?
Nemůžeš.
Neexistuješ.

Jsou prostě okamžiky, kdy nemám sílu unést skutečnost.
Kdy všechny slzy světa neodnesou bolest.
Jen hrozí, že se v nich, v ní, utopím.

Proč ...
Ta představa zdravýho kluka, kluka, co chodí s holkama do kina, do cukrárny, co s nimi prožívá první milování ... kluka, co se vyučí řemeslem, kterého ho baví ...
Proč jsi mu tohle všechno vzal.
Proč musí zažívat a potkávat posměšky, opovržení, nadávky ... tu odpornou lidskou hloupou sebranku.

Ne, nemám ráda lidi!
(nerozumím tomu, proč jsou tak moc, tak strašně strašně hloupí)
Snad až vybuchne Katla, Vesuv, Yellowstone, Anak Krakatoa, Lacher ... všechny najednou, tak ti zatleskám ...

Jsou okamžiky, kdy nemám, nemám sílu.
Kdy se topím v zoufalství a beznaději.
Víš, někdy je těžké ve vteřině utřít si slzy, otočit se a ukázat úsměv ve tváři.
Je těžké dávat druhýmu sílu, naději, když ji v sobě nemám.
(Vždyť já nemůžu ani ... umřít ...)

****
To bylo pár chvil po poledni.
Ohřála jsem si šípkový čaj pro zklidnění, pro zahřátí (možná duše), oblékla kabát, šálu, čepici … a před odchodem jen krátce na sebe pohlédla do zrcadla a usmála se. Ještě mi to trochu sluší … ano, ale hlavně pro ten úsměv, malý úsměv, co mi řekne „holka, to bude dobrý, to zase dáš“. Spousta slz ještě přijde a tak, jako přijdou, zase odejdou. Odněkud nikam. A pak zase přijdou otázky, na které se nenajdou odpovědi. Pocity beznaděje a malý úsměv. Odněkud někam …