"Nezajímáš mě."

Ne, nemám teď na mysli nikoho konkrétního.

Nezájem je buďto neutrální nebo negativní. Neutrální a nekonkrétní se týká té spousty lidí, které denně potkávám, týká se té spousty mužů, kteří běžně plní vzkazníky ženám na amatérech. Není to nic proti nikomu, zkrátka jen nic nevzbudilo zájem o toho člověka. A zajímat se aktivně o každého přece nejde.

Pak je nezájem konkrétnější - že mě např. nebaví někoho číst, párkrát jsem ho přečetla a nic mě na tom nezaujalo - takového člověka už příště asi ani číst nebudu. Zase to není úplně nic proti nikomu, jen s tím člověkem nejsme nějak na jedné vlně, abychom si měli co říct.

No a pak ten nejzajímavější nezájem - negativní. Myslím, že v pravém slova smyslu je to celkem vysoký level, kterého je člověk málokdy schopen. Pokud někoho nemáme rádi a vadí nám, rádi vykřikujeme, že nás ten člověk nezajímá, většinou je ale opak pravdou. Do takového člověka s oblibou ryjeme, s oblibou ho napadáme. A pochopitelně mu často říkáme, že nás nezajímá. To je pro mě vždycky největší sranda číst, kolik zájmu věnují lidi někomu, kdo v nich prý NEvzbuzuje zájem 😁

No, a když už do toho člověka neryjeme a nenapadáme ho, stejně o něj ten zájem často projevujeme, jen to nemusí být úplně vidět. Zajímají nás drby a novinky o něm (hlavně jeho trapasy a neúspěchy, pochopitelně, a máme z nich škodolibou radost), a jakmile něco napíše, ihned to rozklikneme a čteme, u toho se kysele ušklíbáme "to je ale zase píčovina co napsal, to je ale vůl, ten je ale trapnej". A máme silné nutkání mu to pod ten blog napsat (viz předchozí odstavec). Nebo aspoň tyhle objevné myšlenky sdílet s kamarády, kteří jsou na tom podobně, takže je hned téma k živému rozhovoru 😉

Tímhle zamyšlením vůbec netvrdím, že jsem nějak jiná, kdepak! Největší sranda je totiž pozorovat to jednání sám na sobě. A nakonec mě samotnou překvapilo, že někteří lidé, které fakt nemusím, tak mě opravdu přestávají zajímat. Jejich blogy nerozklikávám, jejich komentáře ve mně nevzbuzují žádný pocit. Ani to jízlivé ušklíbnutí. Nestojí mi za reakci, jejich komentáře mi nestojí za víc než zběžné přečtení, nestojí mi za to, abych jim řekla, že mě nezajímají. Protože mě skutečně nezajímají.

PS.: Tento článek nemluví o nikom konkrétním. Podobnost se skutečnými událostmi a lidmi sice není náhodná, ale není to psáno kvůli nějakému konkrétnímu člověku, kterému se to rádo píše, není to o nikom konkrétním, kdo to píše mně nebo někomu jinému, je to tak trochu o každém, kdo to někdy napsal (včetně mě).