Za všechno můžou rodiče.....

Za všechno můžou rodiče. Tak za vše asi ne, ale na kousku nás mají svůj díl... aneb začalo to celkem nevinně.

Byla jsem počata, vyhnula jsem se potratu a byla očekávána. Naši se dokonce na mojí počest vzali. S jedním ale. Moje máma uvěřila v dávných dobách doktorům, a celých pět měsíců sem byla téměř oficiálně klukem s přiděleným jménem Jan.

A užívala si té slávy. Otázkou je, co jsem u maminy v břiše dělala já. Při každém kontrolním vyšetření to vypadalo, že mám pindíka a ne pipinu. Omyl takřka vyloučen. Varianta jedna jsem stydlivá, strkala jsem tam ruku a dělala sprosté gesto, varianta dvě - sebehana už tehdy.

Matka to ještě dělala napínavé, přenášela mě. A pak jsem se narodila. Doma modré kočáry, zelené, hnědé, modré věci, angličáky od tatíka, prak... houpací kohout, šlapací formule. Dupačky pro kluky, prostě vše. Pro Honzíka. Stylové a povětšinou modré. Panika nastala už v porodnici. Narodila jsem se ten den ale jediná, takže záměna vyloučena. Otec s matkou pár dní nemluvil, v podstatě asi s nikým.

Rozkošné černé háro, vyžrané mimčo a hlas jako zvon. Ale měla jsem pipinu. Škrtance v papírech z porodnice, které se mi omylem po letech dostaly do rukou (a dopisované jméno pro dceru) jen potvrdily, že za moje chlapáctví můžou naši. To bylo furt ty náš Jeníčku, chlape a pak ostrý start a píča k tomu.

Vzhledem k oblečení, kočáru atd. jsem byla stejně pár let za kluka. Otec mne vzal asi rychle na milost. A vždy ke mně tak trochu neutrálně i přistupoval a podporoval mě ve všem, z čeho babičkám tekly nervy a matka řvala jak Viktorka u splavu. Chceš to zkusit? Tak pojď!!! Jelikož průprava na kluka u matky v břiše již proběhla, nebyl v podstatě problém.

Na pískovišti jsem si sjednala respekt a auta a klukovské hračky vylepšily moji pozici u holek. Kdepak panenky. I šikana ve školce se vyřešila velmi rychle. Chlapečka, který nám bral jídlo, kolobrndy, tříkolky, písek do očí házel, bil nás atd. jsem přehlížela. Spíš obcházela. Holky se přeci neperou. Hraček bylo dost, jídla taky.

Ale pouze do té doby, než mi chtěl během jednoho poobědového spaní (které bylo pro mne za trest) VZÍT můj polštářek s medvědem. Jedinou neunifikovanou školkovou věc. V tu chvíli se probral Jeníček, a nastala mela. Lehátka se skládala, ostatní buď křičeli, nebo prchali. Ale polštář jsem si ubránila. Vykloubil mi čelist a já jemu zlomila ruku (stejně si myslím, že jen upadl, jak jsem mu vytrhla ten polštář, zloun a zloděj jeden, zlodějská). Čelist mi byla nahozena, občas mi v ní decentně loupne. A na hanbě jsem já, poškozená a málem okradená, strávila celý polední odpočinek. Tatík mi ještě to odpoledne za odměnu koupil dva větrníky. S poznámkou, že je dobře, že sem si nenechala ubližovat.

Babička se za mě pár týdnů styděla. Otec i nadále velebil moji statečnost a podporoval bojového ducha. Zoceloval mě kde se dalo. V zimě na běžkách běhama od restaurace k restauraci. Bruslit a na hokej na rybník.

V létě mi konečně zakoupil malé pádlo a zapůjčil svoje windsurfingové prkno. Bez ráhna, jen s prťavou kormidelní ploutví (v podstatě dnešní paddleboard). Ale bylo opravdu rychlé oproti "mému" nafukováku (z kánoe jsem blbě dosáhla) a já byla totálně nadšená. A mám i nádherné fotky. Tatík vytrvale fotil úspěchy i pády. Hned pár dní na to mne odchytlo Povodní VB uprostřed Slapské přehrady. S cizíma se nesmím bavit. Byli tuze oškliví a neoblomní. Co prý budu dělat, když z prkna spadnu? I přes demonstraci skoku po zádech z prkna, podplavání prkna a následné vydrápání se z vody, mne nemilosrdně a ostudně, a to i přes mé protesty, že jsem chtěla na druhou stranu do zátoky na Ždáni, a tatík mi to povolil (a prkno je registrované a má i číslo, vzadu), odtáhli zpět. Na laně za našima ke břehu. Jezdila jsem na vodu odmala, tak je mi šest. A mám prkno, nekoupu se, sedím a jezdím. Tatík mne dalekohledem hlídal. To se nesmí? Aha no, není s tím počítáno... U břehu jsem musela podruhé pracně dokazovat, že opravdu kruh nepotřebuji, že ho sice mám, ale i z toho nejmenšího stejně vypadnu, a že sem holka. Taťuldu to i tak stálo 100,- Kčs pokuty ale s poznámkou, že do půlky tedy můžu. A ať se nemotám pod parníky a bylo mi vysvětleno, co znamenají bójky... tak zrovna tohle si pamatuji dodnes. Matka s náma pár dní nemluvila...

Sukni jsem i nadále nosila pouze pod pohrůžkou babičky, že mi jinak zabaví prak, kuličky a Tatru na pískoviště. Jo být Jeníček bylo fajn. Často natržené tepláky, neustále servaná kolena a věčně jsem s klukama lítala za míčem a na kolech. Akorát by mě zajímalo, jak jsem dokázala x měsíců předstírat vlastnictví KTD. Nikomu už pak tak úplně nevadilo, že jsem holka. Vlastnictví KTD k ničemu z toho nebylo třeba. Chceš? Tak to zkus...

Občas se tedy i dnes, Jeníček, probere. Chopí se pily, sekery nebo lopaty, prožene motorku, nebo se zasní u regálu s nářadím a zvědavě načuhuje a sere se i pod kapotu svého x-tého plechového mazlíka. A jen tak čistě pro radost si sundá a rozseká soušku dovolenou od hajnýho. Ale můžou za to určitě tak trochu rodiče. Tak až mi tady zase někdo vynadá do KTD, horších jak kokot a velepipin, nemohu za to tak úplně...

Ale neměl by mi rozhodně brát polštář s medvědem a říkat "koukej to navalit, dej to sem atd." Tak to prrr a ani omylem. Říká se půjčíš, prosím, a děkuji!!! Dát mi o pár let později vybrat? A co a proč?! Byla a jsem spokojená. A u fotek se královsky dnes bavím. Bylo mi dovoleno opravdu hodně, ale poslouchat rodiče a striktní NE, bylo samozřejmé. Bylo to úžasné a díky, taťuld!!!

P.S. Berte to s úsměvem, trochu jako projev svobody, že vlastnictví nebo absence KTD řeší až "dospěláci" a společnost. Zbytečně. Svoboda je v tomhle dostatečná a je to velké téma k zamyšlení se. Nad sebou. Nad námi. Jak moc jsme ovlivnitelní? A čím?! Neznámo a nevyzkoušeno? Tak to snad vždy láká. A jak moc ovlivňujeme děti? Nemůžu si pomoct. Ale neutrální pohlaví, intersexualita, věkový limit dvanáct let atd.? To jako vážně? Nemyslím si, že to vzešlo z jejich hlav. Hlav dětí... otázkou je, komu a k čemu, to prospěje. Pochybuji, že tomu dítěti. Naši na nás měli relativně asi více času... a znali nás. Chceš? Tak to zkusíme...ale asi tě to bavit nebude...
K ničemu z toho jsem ani já, ani mnozí z vás, neutrální pohlaví a vlastní WC nepotřebovala.