Zahodila bych sebe!

Tak jsem včera vyrazila do svého oblíbeného klubu. Koncert 3 kapel co hrají muziku co mi pohladí duši a jeden kytarista kterého jsem moc dlouho neviděla. Setkání to bylo velmi milé. Našla se i chvilka na pokec a hlavně pořadné obejmutí a pusu.

Šla jsem v doprovodu svých dvou ratolestí, protože se známe všichni a na malou chvilku mě pobavilo jak se podivoval, že už jsou tak velcí. Že už to není ten malý chlapeček co ho učil hrát na kytaru a z té copaté holčičky už je dospělá ženská.

A tak tu teď v uplakaném ránu sedím u druhé kávy, malinko bojuji s bolestí hlavy a přemýšlím nad tím jak ten čas utíká. Že já to vlastně ani nějak nevnímám, že stárnu. Sice už mě každý den bolí jiná část těla, když rozsvítím i druhé světlo v koupelně je zrcadlo nemilosrdné a ukáže mi všechny vrásky. A hlava už taky zapomíná, ale pořád v sobě mám kus nezodpovědného blázna co se dokáže utrhnout z řetězu a blbnout jako když mi bylo náct.

A pevně veřím, že tato moje část starnout nebude, občas vypluje na povrch a já si zas vysloužím pochvalu za užasné taneční kreace a budu dělat ostudu. Prostě a jasně toho blázna v sobě pořád nechávám žít. Protože nedokážu žít s myšlenkou, že bych zahodila své podivnosti, své šílenství.

Zahodila bych sebe!