Humorné hemeroidy

Text vložen v reakci na vlákno o hemeroidech.

Přihodim malou historku. :-)

Mam období, kdy často a intezivně běhám a jako naschvál se mi objevily vnější hemeroidy. Mastičku jsem ani nezkoušel, to je na nic.

Takže k obvoďákovi, ten mě po prohlídce doporučil na chirurgii s tim, že to je jednoduchý.

Do Motola jsem nechtěl, působí to na mě strašně neosobně, takže pojedu do Vojenský do Střešovic.

Přijedu tam a k mému překvapení jsem šel asi za 30 min na řadu.
Představoval jsem si doktora 50+ a sestřičku v obdobnym věku a zkušenostech, kteří už toho viděli mraky a bude to pro ně jen rutina. Nemohl jsem se mýlit víc.

Přivítal mě doktor cca v mym věku (tehdy cca 33 let) s pohlednou sestřičkou kolem 25 let.

Dr.: Dobrý den, tak kalhoty dolu a vyhupněte si tady na čtyři na ten operační stolek.

Pohledy obou zúčatněných byly samozřejmě úsměvné. Bohužel se na sál dostavila skupinka dalších 4 ještě mladších slečen, evidentně pro získání představ o budoucí praxi (že by na zavolání?). Pohledy mě přímo provrtávaly a já přemýšlel, jestli to jako "hrdina" neodvolat se slovy "něják se mi ulevilo, možná jindy". Ale ulevit se mi v tu chvíli nemělo. Ba naopak.

Tážu se, jestli bude nějáká lokální anestezie, což doktor odsouhlasí se slovy "za živa Vám to řezat nebudeme". Vyprsknutí mladších ročníků mě moc neuklidnilo. Jelikož jsem byl už v připravené poloze, tedy všichni za mnou a bedlivě mě pozorovali, tak jsem se otočil s prosebným pohledem, jestli by nemohli trochu soucítit s pacientem.
V ten okamžik doktor přistoupil se slovy "trochu to štípne". Říkam si, jsem nějakej chlap, u oka mam několik stehů a i bez umrtvení jsem šití skoro necítil.
Krutě jsem se mýlil. Po vpichu a prvotním tlaku anestetika jsem (s myšlenkou Co to kur.a) po čtyřech popoběhl vpřed. Doktor zvedl hlas a se slovy "kam běžíte" se mě snažil uklidnit. Posměchu za mými zády jsem se už nevěnoval, neb jsem rozdýchával bolest v zadní části. Nakonec se povedlo mě znecitlivit a k mému překvapení bylo vše snad za 4 min hotové.

Se slovy díků a tentokrát již snad i soucitných pohledů z obecenstva jsem se zeptal, jak dlouho bude anestetikum působit, jelikož jsem musel ještě dojet domů cca 25 km. Buďte v klidu, ujišťoval mě doktor, máte cca hodinku. Spěchajíc ke dveřím ordinace se loučím a po cestě k autu se snažím v trenkách srovnat cosi jako plínu, kterou jsem z pochopitelných důvodů vyfasoval.

Již po dosednutí do vozu se ovšem "zadek" začíná ozývat. Po ujetí cca 3 km a minutí Motolské brány, zastavuji na slepé odbočce těsně před přejezdem Plzeňské a vyskakuji z auta. Bolest jak sviňa, ulevuji si odtažením trenek a rovnám zle zaříznutou plínu do komfortnějšího stavu. Sedám znovu do vozu, řadím D a děkuji pánu bohu za automat, jelikož se mohu levou nohou zapřít a tím pádem se nadnést nad sedačku, aby byl tlak na sedací partie co nejmenší. Z Prahy směr západ vyjíždím kolem 200km/h a modlím se, abych nepotkal PČR.
Doma jsem za chvíli a padám na hubu, totálně vyčerpán.