Prosím tě, odpusť mi ...

Život není zlej, to jen některé okamžiky jsou těžké. Tak těžké, že je neuneseme v sobě, cítíme jejich tíhu a bolestivě nám svírají nitro.
Slzy ji postupně odplaví a čas jako eroze otupí její ostré hroty a zmenší.
Je mi hrozně, jak mi snad nikdy nebylo, i když … někdo by se možná jen ušklíb a řek – Jsou přece horší věci.
Jistě.
Je to skoro přesně dva týdny, co mi ho muž přinesl v náručí se slovy: Nevím, jestli to přežije.
A já, trochu vylekaná, trochu nesvá, hlavně naivní a věřící jenom v to dobré.
Zdálo se to být postupně lepší a já věřila, že sic nějaké trvalé následky budou, ale bude s námi žít.
Věřila.
Do včerejšího dne.
Do včerejšího dne, kdy změna v jeho chování byla viditelná.
Zaháněla jsem ten pocit, protože jsem tím nechtěla přivolat konec.
Protože si z misky nic nevzal, nakoupila jsem cestou k lékaři několik dobrůtek pro jeho jazýček.
A teď tu vedle mě leží a žádnou z nich neokusí.
Neuměla jsem mu pomoc.
Ani lékař.
Neuměla jsem mu víc pomoc.
Jen jsem ho poslala tam na nebeskou louku, kde se prohání náš psík i s jiným naším černým kocourkem.
Prosím tě, odpusť mi to.