Život po životě

Trošku jsem váhal s tím, zda jako sluníčko mám psát o smrti, ale všechno jednou končí a jednou začíná. Je velmi zajímavé, jak je spousta lidí připravována na porod, ale už méně z nás je připraveno na smrt. Ale začněme od začátku. Na téma blogu mě přivedla četba jednoho ze starších čísel týdeníku Respekt, které se právě smrti věnuje. Pro zájemce je k dispozici v digitální formě na webu Respektu. K tématu smrti se tam vyjadřuje celá řada lidí, někteří by k tomuto tématu měli býti velmi fundováni, přesto mě překvapila dost nevyrovnaná úroveň odpověďí.

Zajímavé je, že samotná víra nám neumožňuje klidný odchod ze života a celá řada věřících se smrti bojí více než běžný člověk, protože se bojí božího trestu, nebo má jako určitá část umírajících, obavu z nevyřešených otázek, týkajících se jejich života. Málokdy mívá člověk plnou kontrolu nad tím, jak z tohoto světa odejde a kdy. Lidé se nejvíce bojí bolesti. Pomalého umírání a pocitu, že zůstanou druhým na obtíž, nebo že po sobě zanechají nezaopatřené děti. Pro zdravého vitálního člověka je stále uvažování nad těmito věcmi, považováno za stigma. Alespoň v našem kulturním prostředí.

Přitom je důležité vědět, že bolest patří k životu, je přirozená, může nás posílit, neměli bychom se jí obávat, ale spousta z nás zajisté zemře v bolestech. Je tu mnoho aspektů a důležité je naučit se, jak jí přijímat. Bolest nás může naučit vnímat jí na jedné straně s menší intenzitou, ale zároveň prohloubit naši empatii a porozumění. A myslím, že je to stejné jako s každou jinou činností, ať už jde o vaření, protahování, zpěv, sex nebo cokoliv jiného. Vyhýbat se něčemu, co stejně přijde, je poměrně bláhové, ano někteří umřou ve spánku a bez bolestí, náhle. Ale není to o nic lepší, než zemřít v bolestech, smrt je trvalý jev. Očima jedněch. A je velký rozdíl, zda se na ní pozůstalí mohou dopředu připravit, nebo je přepadne nepřipravené a zaskočené. Stejně tak je jiná situace, kdy má umírající vyřešené události, které po smrti nastanou a pokud není zařízeno nic.

Pokud se zamyslíme nad možnostmi reinkarnace, tak nás k tomu nevede žádná stopa, nicméně je to způsob, jak se se smrtí může smířit naše vědomí, nicméně vědomí, že něco prožíváme stále dokola, jako je třeba chození do školy, nebo nějaká situace, která nás v určité momenty provází ve snech, nám ve výsledku může místo útěchy přivést neklid. Sám na smrt nejsem připraven a určité druhy bolesti jsou mi velmi nepříjemné, ale chci těmto věcem čelit. Nevím, zda budu vhodný kandidát, ale mám v úmyslu pomáhat jako dobrovolník v jedné fakultní nemocnici a je to pro mne cesta, jak si tyto záležitosti v hlavě lépe uspořádat.

Závěrem bych rád pronesl myšlenku, že cílem blogu je, abyste se trošku nad celým tématem zamysleli, možná si něco sami pro sebe poznamenali, něco na toto téma přečetli a nebo si položili otázku, co bych dělal jinak s vědomím, že už tu dlouho nebudu. A co nám brání v tom, abychom se tak chovali a žili.