Co s tím?

(Něco se stalo.)
Byly doby, kdy jsem se toulala krajinou, potkávala v ní lidi, sedávala s nimi u ohně, líhávala vedle nich pod skálou … potkávala je ve vlacích, v hospůdkách, na nádraží, u kytary … slova plynula jak voda v řece, volně, s úsměvem, s podáním ruky, nebo pusou …
A teď si říkám, kam to zmizelo, ta volnost, vlasy rozcuchané větrem, hlas zpívající s kytarou, úsměv. Proč cesty, co vedly přímo, se náhle klikatí, schovávají za vysoké zdi, obcházejí lidi, nechtějí si povídat, nechtějí si psát. Nechtějí se setkávat.

Připravuju věci na zítra, zařizuju ubytování pro syna a esemeskama dojednávám s vedoucím turnaje poslední konkrétnosti. A najednou přijde zpráva s otázkou, zda by mě směl pozvat na kafe. Úsměv mi přeletí před tváří, malý smutek se rozlije nitrem ze skutečnosti, protože … už dávno se lidem vyhýbám. Tak jen odepíšu, že kafe nepiju, a snad jen na čaj. A za chvíli cinkne další zpráva s pozváním na čaj, na výlet, na drink … a já nevím, co s tím.