Pan Zeleny

Když byla malá, chodivala v tom starém dome nad schody , k panu Zelenemu. Když neměla co dělat nebo venku pršelo, zatoulala se až do tmavé chodby, ale před dveřmi vždycky zavahala. Možná , ze není doma. Nebo leží v posteli a spi, jako tehdy když byl nemocný a spal, docela lehce, protože otevřel oči jakmile vstoupila a vrzla podlaha. Pan Zelený nikdy nezamykal, co kdyby ho náhodou někdo chtěl navštívit. Ale nikdo nikdy nepřišel. Jen ona někdy, když neměla nic lepšího.
Teď sedel u malého stolecku a rovnal pohlednice a možná čekal ze někdo omylem vejde.
"Krásná dívka " odpověděl jí jednou , když se ho ptala kdo by měl náhodou přijít.
Nedovedla si představit co by pan Zelený dělal s krásnou dívkou. Několikrát o tom uvažovala, ale nic ji nenapadlo. Vždy se ji zdálo, ze pan Zelený nad těmi pohledy pláče.
"Podívej " řekl. " Moře ".
Dívala se. "Jednou až budu velká," odpověděla mu, " až budu všechno smět, vydám se na cestu a pojedu, pojedu, dokud nenajdu všechno, co chci. Pomeranče na stromech, jachty na moři, sníh na horách, samé barvy, samé slunce a někde, až hodně daleko - někdo na chodbě zavolal její jméno.
"Neuslysim nic, protože budu pod cukrovou horou, na břehu moře, mezi samými krásnými detmi, jako jsem já."