Velmi zralá nápadnice

Nemohl jsem si nevšimnout, že zdejší stránky navštěvují i muži, kteří jako milostné objekty vyhledávají ženy o mnoho let starší. A to mnohdy o tolik starší, že věkový rozdíl se by se dal vyjádřit poctivým dvouciferným číslem. Tento příspěvek je tedy věnován těmto milovníkům a věřím, že je potěší.
No, i když...
Jel jsem takhle jednou z práce vozem veřejné dopravy, jak já tak jezdívám, že, opřen úplně vzadu svými zády o koncové vodorovné madlo. Je to pohodlné, člověk moc nezavazí a ani se nemusí moc držet. Měl jsem tedy dokonalý výhled na zátylky všech cestujících a zbytek vozu. A na jedné ze zastávek velmi pozvolna nastoupila ONA, hlavní hrdinka našeho skromného příběhu. Co se týče žen, měl jsem vždycky velmi bídný odhad věku, proto se na tento tenký led zásadně nepouštím, ale v tomto případě se snad nedopustím omylu, když za spodní hranici hrdinčina věku označím sedmdesátku. Paní se nejistým krokem šourala ode dveří k volnému sedadlu a tato předlouhá cesta vedla nedaleko mé skromné maličkosti. Když se drobná postava s šedivými vlasy nacházela zrovna v půli cesty, ozvalo se ode dveří výhružné zazvonění, slibující jejich zavření a následné uvedení celého stroje do pohybu.
Všimli jste si někdy způsobu, jakým důchodci v MHD usedají na sedadla? Já chápu, že v jejich věku už tělo neoplývá takovou mrštností a pohyblivostí jako zamlada, a se svým životním stylem na tom v jejich věku pravděpodobně nebudu lépe. A možná proto vždycky trnu, aby to senioři k jejich vyhlédnutému sedadlu stihli včas, protože kdo kdy někdy jel sockou, tak ví, že plynulý rozjezd je pro některé řidiče MHD cizí výraz z Hvězdných válek. Sledovat, jestli dotyčný či dotyčná dosáhne bezpečí předtím, než se vůz trhnutím uvede v pohyb, je někdy větší nervák než Mlčení jehňátek. Staří lidé mnohdy usedají na poslední chvíli a jen tak tak se vyhnou nepříjemnému pádu v okamžiku, kdy zneuznaný závodník za volantem v kšiltovce s nápisem Schumacher sešlápne pedál plynu v domnění, že veze náklad hnoje a ne živé cestující.
Podobný pirát zastávek a křižovatek seděl v kukani i v našem případě, naší hrdince zbýval do cíle dobrý půlmetr, a tak tedy v osudovém okamžiku nekontrolovatelně klopýtla dozadu. A tam jsem stál já.
Paní to zvládla tak elegantně, že se o mě opřela zády a svým zadkem se přitiskla k mému klínu. Měla štěstí, že jsem zrovna rozjímal o fotosyntéze lučních květin a ne třeba o Sharon Stone, která mi ve filmu Specialista, když mi bylo asi dvanáct, velmi důrazně napověděla, jakým směrem se budou ubírat mé masturbační fantazie. V takovém případě by se paní velmi divila, kam že to vlastně dopadla a co ji to najednou zezadu tlačí.
Samozřejmě se mi hned začala omlouvat a já se jen blahosklonně usmíval, abych dal najevo, že je vše v pořádku a taky že podobné triky o sbalení na mě neplatí. Paní to své překvapení hrála velmi dobře, pravděpodobně jsem nebyl první mladík, na kterého to takhle zkusila.
Tato situace však neměla dlouhého trvání, jelikož paní musela na příští zastávce vystupovat. Rozloučili jsme se a ona si v nastalém zmatku ani nevšimla, že jsem jí do kabelky podstrčil cedulku se svým telefonním číslem.
No co vám budu povídat.
Nezavolala.
Mrcha.