Kam s ním, zastávka u kruháče

Tak už jsem tu zas. Díky (částečně) dobrovolnému celibátu způsobeného mou přílišnou nerozhodností jsem se někam dostal. Ne tam. To bych se jinak pochlubil. Takže dnes to bude spíš tragédie. Sice ne moje, ale proč ji nedopřát i někomu jinému, že? Sobectví u takových věcí nemá být na místě.

A odkud začít… Á už vím. Vlezl jsem na net a odolal volání seznamek plných lákavých inzerátů krásných žen, toužících po frustrovaném pisálkovi. Ani porno nebylo můj cíl. Chtěl jsem totiž přestat řešit kam s ním a to by mi moc nemohlo. Možná na chvíli… Ne. Skáču na sociální síť a co nevidím! Spolužák Mirek bude mít dítě. To by až taková tragédie nebyla. Ani nic tak zvláštního, jestli se nepletu, tak má dětí jako smetí. Ale tak co.. Hodím mu lajku a napíšu gratulaci. Chválím si, jak je ten net super. kdybych mu gratuloval osobně, jako ve středověku, tak by mi určitě musel vyprávět jak… Poslední roky jsem se mu snažil spíš nepsat. Proč vlastně? Sakra. Napsal mi. Měl bych to rychle vypnout a dělat mrtvého brouka. Na druhou stranu na mě povídání o dětech funguje líp než bróm. Já to tady zkrátím, protože bych se nedostal jinak nikam. Takže rozhovor.

Já: „Gratuluju, paráda!“ (na netu je výhoda, že nemusíte předstírat upřímnost mimikou)
Mirek: „Jo, fakt máme radost! A mohl by ses někdy stavit, abych tě představil.“
Já: „To bych měl, nebo aspoň víc koukat co se děje. Vůbec nevím, že máš někoho novýho.“
Mirek: „Ještě aby ne. Jitka byla fakt kráva, vůbec nachápala co potřebuju. Ti pak povím, jak se chovala, to bude čumět.“
Já: „Takže už máš po rozvodu?“
Mirek: „Ani ne ještě. Úplně teda ne. Kvůli děcku se to vleče.“
Já: „Tohle bude desátý, ne?“ (Přiznávám, že jsem trošku rejpavej hajzlík)
Mirek: „Vole! Teprve pátý.“
Já: „Tak to jo.. A jaká je ta tvoje?“

No a následovala hromada řečí o ní, jak je skvělá. Čtenářky jistě očekávají, jak jsem se právě dozvěděl, že úžasně šuká, popřípadě jakou má kundu a další pořádné prasárny, teda detaily. Ne! Tohle prostě chlapi nedělají. Nebo možná ano, ale takový neznám. Ženy si to ale obvykle myslí, protože beztak sami nerozebírají nic jiného. A jsou zvrhlé… Děsně.. No jedna by se mohla hodit. Zvrhlá... No, ale zpátky. Prostě jsem se dozvěděl, že je úžasná, jak mu rozumí a navíc má pochopení. Všechno prostě totální sluníčko. Po rozvodu si ji samozřejmě vezme. Pak se mi to podařilo ukončit. Ono většinou ani tohle chlapi neříkají/ nepíšou. Ale tady byla zřejmá zamilovanost, nebo nějaké jiné nezdravé opojení. A potom Mirek je právě ten typ, co má potřebu o svém štěstí informovat celý svět. Třeba zrovna i já se hodil.

A najednou si říkám, kdy že jsem si s ním vlastně naposledy psal. Co jsem se odstěhoval z rodného města, tak tam moc nejezdím. Jednou jsem tam byl, když mě seznámil s tou předchozí. A pak ještě nějak předtím, taky nějak tak podobně. Ten net má svoje výhody. Přejedu nahoru v komunikaci. A tam je… (dva roky zpět-+)
Já: „Gratuluju, paráda!“ (na netu je výhoda, že nemusíte předstírat upřímnost mimikou)
Mirek: „Jo, fakt máme radost! A mohl by ses někdy stavit, abych tě představil.“
Já: „To bych měl, nebo aspoň víc koukat co se děje. Vůbec nevím, že máš někoho novýho.“
Mirek: „Ještě aby ne. Alena byla fakt svině, panovačná. Ti pak povím, jak se chovala, to bude čumět.“
Já: „Takže už máš po rozvodu?“
Mirek: „Ani ne ještě. Úplně teda ne. Kvůli děckám se to vleče.“
Já: „Tohle bude osmý, ne?“
Mirek: „Vole! Teprve čtvrtý.“
Já: „Tak to jo.. A jaká je ta tvoje?“

A dál je to taky jak přes kopírák.

Takže proč s tím otravuju? Já jen že tohle je tak nádherná ukázka toho, jak se člověk motá v kruhu. Jede pořád stejně. Proběhne to pokaždé stejně. Míra se zamiluje. Zašuká si a zblbne. Vzhledem k tomu, jak rozdílné typy si vybírá si myslím, že nejlepší je ta, co mu dá. Třeba to u něj dělají hormony, kdo ví. Každopádně zblbne rychle a spolehlivě a dobře. Nastává fáze prvního roku, při kterém jeho nová láska stačí otěhotnět. Mezitím stihne vykopnout z baráku ženskou s děckem(děckama) a rozvést se. Pak následuje svatba. A pak… (Teď mi čtenář laskavě odpustí, nejsem psycholog, jen amatér(heh), ale takhle to vidím.) Pak vyprchá ta zrychlená euforická fáze a nastane život. Přijdou první neshody a hádky. Míra to ovšem vidí tak, že chyby nedělá a jen zjišťuje, s čím to proboha žije. A pak se najde nějaká, která mu, během vyprávění příběhu tragického nepochopení o zlé ženě. Podrží. Endorfiny vystřelí salvu a Míra má tu pravou. Taky si uvědomuju, že právě kvůli tomuhle omezuju kontakt s ním na minimum. Jednou jsem po pár sklenkách řekl, že by se měl zamyslet, jestli třeba nedělá něco blbě on. ROZHODNĚ NE! -jsem se dozvěděl. To ony mu ničí život. Mohl bych to s ním rozebrat a vysvětlit mu to. Ale on je ve stavu zamilovanosti absolutně nepřístupný.

Tady už to uzavřu.. Takže další bezva vztah s dítětem. Tentokrát by se dala určit i expirace. Za dva roky, přijde výměna. Pro mě je to dost těžké pochopit, učím se z vlastních chyb. Jenže co jsem zažil já, tak to bylo něco, za co si můžu především sám. Ať už třeba kvůli tomu, že mi hučelo vy víte kde, nebo jsem byl důvěřivý, či naivní. Prostě moje vina, ale příště budeme chytřejší, staroušku.
Naproti tomu Míra a další ostatní, vlastně nic špatného nedělají. Jsou to především oběti. Těžko si připustí, že by mohla být chyba i v něm. Že mu jde vlastně jen o zamilovanost a on během té fáze stihne všechno tak rychle. Ale je pravda, že je upřímný. On tomu skutečně věří. Kolikrát se to ještě bude opakovat...

A co vy? Znáte někoho, kdo se motá v kruhu? Já takových lidí znám celkem hodně. Ale oni mají celkově tendence se mi svěřovat, obvykle očekávají politování. Když jim rozeberu celou situaci, tak je to většinou rozhodí a obvykle o to nestojí. Nechtějí, sakra, nějaké rady. Jen lítost a pochopení.

Ještě dodám, že pro mě osobně je jedna z klasických smyček (obvykle) ženských. Jestli měla všechny předchozí partnery hajzly a parchanty, kteří se jen přetvařovali, tak nakonec se takovým parchantem stane každý ex. I kdyby sbalila svatého Václava, který by ale spáchal jediný hřích. Že by s tou megerou třeba nemohl vydržet.