Strach...

Byl klidný podvečer, ani náznak vetříčku... šla jsem za svou kamarádkou z dětství světlým hájem. Žádné obavy přeci. Chodím tady často... KŘUP!!! Otočím se a za mnou větší silueta. Řeknu si, pejskař...buď v klidu. Jenže: Kde má psa??? Nic neslysim ani nevidím. Přidám do kroku, on taky... skoro utíkám a... ticho... otevřu oči, nademnou leží cizi muž a trhá ze mě šaty... začnu se bránit, řekne mi drsným slovem “Drž hubu, nekřič a přežiješ”. Rozum mi říká mlčet, ale hlava říká braň se... pak se mi dlouze podívá do mých zaslzelých očí a řekne “ promiň já nechtěl “. “ Líbíš se mi dlouho a strašně tě chci, jen nevím co mě to napadlo, promiň prosím, nic ti neudělám.., Víš mě stačí se tě dotýkat, líbat tě na prsou a krku... Pokud mi to dovolíš aspoň chvilku, nic ti vážně neudělám” nevím proč, ale uverila jsem mu. Netuším jak dlouho mi to dělal, čas se strašně vlekl... pak vstal a řekl “ Děkuji “ otočil se a utekl. Byla jsem šťastná, že jsem přežila. Bylo mi 14... byla jsem panna... Nikomu jsem nikdy nic neřekla až dnes...