Prokletý pátek !

Už jsem si zvykla, že pátek je nejhekktičtější den v týdnu. Jako by měl nastat konec světa. Nestíhám, musím odejít z práce dřív a už teď vím, kolik restů mě zůstává na neděli. Naštěstí první noční směna je klidná a tak vím, že vše v klidu stuhnu dodělat a v pondělí ráno bude vše jak má. Vyrážím domů o hodinu dřív, jsem roztržitá a už od pondělí je u nás doma smutná nálada.

Syn se jde naposled rozloučit s kamarádem. Zmařený mladý život ! A stačilo k tomu jedno špatné rozhodnutí. Vůbec netuším co se v mém dítku odehrává, tuším jen jak těžce se s tím vyrovnává. Mluvíme spolu o tom, když chce. Jsem tu pro něj ale přesto vše vím, že se s touto ztrátou musí poprat sám. Nikdy to nepřestane bolet, jen se s tím časem naučí žít.

Před domem už čekají spolužácí, loučím se s nima a dívám se jak odjíždějí a chce se mi plakat. Já vyrážím na mimopracovní schůzku. Má ráda výzvu a tak vyrážím pro informace a snad i domluvím to co jsem někomu slíbila. Schůzka probíhá naprosto v klidu a vypadá to všechno nadějně. Mám z toho radost, jen pořád tak nenápadně pokukuji na mobil a čekam zprávu od děti jestli jsou v pořádku.

V duchu se tam nahoru omlouvám své mamince, při vzpomínce na své mladí a její strach. Ano mami, teď už to všechno naprosto chápu ! Vracím se domů a z nervozity bych snad lozila po stropě. Když se ozvou, že už jsou na cestě zpět se malinko uklidním. Chystám večeři ať se zabavím. Když přijdou domů nikdo nemluví, jen mě obejme a zaleze k sobě aby vzápětí vyšel převlečený, že jdou s klukama ven. Když vidí můj pohled, znovu mě obejme a šeptá mi do ucha : " Mami neboj, nic nevyvedem jen prostě chceme být všicni spolu. "

Chápu ho a tak nic neříkám. Dodělávám co je doma třeba, dcera vytahuje skripta a jde se učit. V pondělí ji čeká zkouška a chce být též sama. Potřebuje ten dnešní zážitek vstřebat a já jsem ráda, že tam byla s ním. Prší a já zalézám do postele. Jsem duševně vyčerpaná a poprvé za celý týden se mi spouští slzy. Nevnímám vůbec co jsem si v Tv pustila. Stočená v klubíčku, peřinu zmuchlanou mezi stehny a pod hlavou. Společnost mi dělá jen kočka co mě hřeje na nohou.

Netuším kdy jsem usnula. Budím se zmatená, nevim co se děje. Zvoní mi telefon. Šmátrám kde je a srdce mi bije jako bych doběhla maraton jak jsem vylekaná. Ospale se dívám kdo volá, netuším kolik je hodin. Přijímám hovor a ozve se známý hlas. Ospale se usměju, ale dlouho mi to nevydrží.

" Ty spiš? " přichází otázka
" Hmm " odpovídám
" Já jsem chtěl přijet, ale když spíš ... "

Než se stačím nadechnout a odpovědět je na druhé straně ticho. Dívám se na telefon a vůbec nic nechápu. Vstávám, zišťuji kolik je vlastně hodin. Dcera se ještě učí, syn ještě není doma. A já jsem naštvaná a vlastně nevím. vůbec proč. Zalézám zpět do postele a nemůžu usnout. Beru znovu tlf a píšu jako stíhačka sms jestli je syn v pořádku. Odpověď dlouze nepřichází a já už zas začínám stresovat. Pak když uslyším klapnout dvře si oddechnu a konečně zasusínám.

Vstávám do uplakané soboty, nebe je šedé a já jsem naštvaná. Ovlivněná spoustou nesmyslných snů a nočním hovorem, kdy bych měla být naštavaná přece já, že mě vzbudil. Protože každý člověk v tu noční hodinu normálně už spí. A tak teď přemýšlím, jestli si tu špatnou náladu hýčkat když už je venku tak hnusně a nebo se ji pokusit nějak vyhnat. Zatím jsem se ještě nerozhodla co sní, ale jedno vím už jistě. Půjdu si uvařit něco dobrého k obědu.

Pro tuto chvilku je to asi nejlepší nápad jaký mám ...