Mám nebo nemám....

Dívám se na něj a hlavou se mi honí.."je stejně starý jako můj táta.... ale má hezké oči..a náhodou je fešák"..
Od té doby co jsem sem nastoupila mi nadbíhá... nabízí pomoc, radu...jakmile je možnost objeví se. Nejdřív mě lezl na nervy, dědek jeden.... Teď už vidím jeho oči, ruce...ruce chlapa... úsměv. Včera se mě dotkl na zádech, když mi otvíral dveře...zamrazilo mě. Příjemně zamrazilo....a od té doby myslím na to jaké by to s ním bylo.. mám nebo nemám...?Vytrhne mě z myšlenek jeho hlas.." ale,ale kdo to tu jediný zůstal přesčas?"...no jo nikdo tu už není... Ptá se jestli nepotřebuju pomoct a jeho ruka mi hladí po ruce... stoupám si a on se ke mě tiskne.... cítím jak mu stojí... Hlavou víří myšlenka, že je starý jak táta, ale třeba by to s ním bylo hezký... už musí vědět co se ženský líbí.. Odstrkuji ho a se slovy, že už odcházím se kolen něj protáhnu.... Skoro z jeho blízkosti utíkám, protože chuť si to od něj nechat udělat je čím dál větší... Druhý den na vlastní žádost odcházím jinam...co nejdál od něj.... Už jsem ho nikdy neviděla, ale občas si říkám.... jaký to s ním mohlo být, možná jsem byla hloupá, že jsem to nezkusila....
Co vy, zažili jste také někdy něco podobného? Také jste někdy váhali mám, nemám? A litovali jste někdy svého rozhodnutí?