Seznámení v tramvaji

Tento příběh se mně skutečně stal.

Sedím v tramvaji, tupě zírám z okna, když v tom přistoupí jedna holka a sedne si naproti mně do kříže. Sedí a tupě civí z okna. Moc hezká, říkám si pro sebe. No nic, budu ji muset oslovit, jinak si to bude celý den vyčítat, že jsem nic neudělal. Okolo plno lidí a já si říkám, že počkám, až vystoupí a venku ji oslovím. Přemítám nad pravidlem 3 sekund, do kdy je potřeba danou ženu oslovit, jinak nervozita přebije odhodlání někoho oslovit. To zvládnu. A tak sedím a čekám, až dotyčná vystoupí a mezi tím jsem přejel několik zastávek, kde jsem chtěl vystoupit. Blíží se hlavní nádraží. „Bože můj, ať tam nevystupuje!“, říkám si pro sebe. Na hlaváku je plno bezdomovců a pofiderních lidí. Tam se mě lekne a uteče. Přijíždíme na hlavní nádraží, ona vystupuje, doprčic. Jdu za ní ven, ale ona nějak divně po výstupu zastavuje a skáče zpět do tramvaje. „Do prdele, co to má být“ říkám si. Skáču zpět za ní do tramvaje, načež si toho ona všimne. Podívá se na mě a já jdu s pravdou ven. Říkám jí, že se mně líbí a chtěl jsem ji oslovit. Dozvídám se, že omylem vystoupila o zastávku dříve, tak proto ty zmatky. Vystupujeme spolu na další zastávce a půl hodiny si povídáme. Dostávám od ní kontakt a s pocitem naprosté euforie jdu (nebo spíš letím) domů. Nikdy se neozvala.