Spolužačky mají děti, já panna

„Mé spolužačky už mají děti a já jsem ještě panna.“ To není věta, co jsem někdy řekla já, to je věta mé spolužačky ze střední, kterou řekla na posledním srazu ze školy. A je pravda, že z 23 holek ze třídy už mají děti dvě, jedna je v očekávání. Ze základky z 12 holek je těhotná jedna a dva kluci mají děti. Nic proti, jen si nedovedu představit, že bych byla maminkou. Navíc ani jeden a ani jedna z těch, co své maminky udělali babičkami, zrovna nevynikali, jak jen to říct, výsledky ve škole a IQ taky nic moc. K prvnímu řeknete, že třeba kdyby chtěli, měli by samé. Tohle je nesmysl. Podobně jako, že jdete na jedno. Věta „Kdybych já chtěla, tak jsem měla vyznamenání.“ je hloupost. Kdyby na to měla, tak ho má, když na to neměla, tak ho nemá. Né kdybych chtěla. Prostě, podle všeho, si chytrý člověk nepořídí dítě ve 20. A říkejte si, co chcete, že je to jejich smysl života atd. Kolik vysokoškoláků má při promoci už děti ve školce? Řečnická otázka. No nic, jdeme dál. Ráda si jejich potomky pochovám, ráda jim koupím hrkávku a poplkáme, ale já si tak trochu připadám jako dítě. Trošku veliké, ale stále dítě. Je mi 22. Já vím, babička už měla taky miminko a s dědou už byli manželé. Druhá babička už měla dvě děti, mimo jiné mého tátu.
Jsem ráda, že žiji v dnešní době. Jednak bych při porodu upřela, protože špatně snáším bolest a jednak by mi dítě rozkousalo bradavky. A zničilo postavu. A kdo ví co ještě. Já vím, že je to radost a jednou chci, ale ne teď.
I když na vysoké nejsem, takže bych mohla, dítě chci, ale neplánuji. Vždyť nemám ani přítele a v současnosti žádného nehledám. Navíc chci první svatbu a pak dítě. Problém je ten, že se vdávat nechci. Tedy chci. Chci mít krásné šaty, mít obrovskou svatbu na zámku a být nejkrásnější princezna. Ale nechci se rozvádět. Teď je cool se rozvádět. Kdo z vás nezná nikoho, kdo by nebyl rozvedený? Tak vidíte. Já takto nechci skončit. Nechci mít v občance status „rozvedená“. Pak si každý řekne, že jsem možná byla fůrie a kdo ví co horšího. No a pak bych si dala inzerát na seznamku, sešla bych se s nějakým chlapem a ten by mi řekl: „Já už jsem dvakrát rozvedený.“ To jsou nějaké závody? Já prostě nevěřím, že by mi to manželství vydrželo. Prostě se toho hrozně bojím.
A zpět k dítěti. Za osm let už budu stará prvorodička. Prostě ideální věk je do těch 25, nejpozději do třiceti. Ale běžet k trůnu s prvním, kterého poznám, nechci. Hlavně kvůli tomu rozvodu. Prostě se poznat, bydlet spolu klidně i několik let a pak ten papír a to miminko. Jenže nestíhám a nevěřím, že to do 30 dám. Jo, svět se nezboří, můžu mít první i ve čtyřiceti, možná i později, jenže tomu děťátku chci stačit. Ne za ním na hřišti utíkat s holí a posedávat na lavečkám. Ráda posedím, ale ne proto, že už nemůžu. A taky bych s dítětem nebo dětmi chtěla být co nejdéle. Myslím, že třeba ztratit maminku ve třiceti je hrozné. Nedej Bože dřív. Každý se asi chceme dožít vnoučat a to včetně mě. A když budu mít dceru ve třiceti pěti a ona bude v tomto po mě, stihnu to? Stihnu si to své vnoučátko užít? Jsem dobrá, že? Ve skoro dvaceti plánovat vnoučata, ale já prostě pořád něco řeším, pořád nad něčím přemýšlím, pořád něco plánuji. A pak to nevychází, tak to přeplánovávám a přeřeším.
Tak jsem si zase srdíčko vyzpovídala. Mám takový pocit, že se ze mě stává blogerka. A tuším, proč. Ve škole mě bavily slohy. Po škole ale už nebylo co psát a tak jsem tady. A klidně mí písněte nějaké téma nebo cokoliv, na co by vás zajímal můj názor. I když na těchto stránkách… Ale jo, to půjde. Mám pocit, že blogy si tady ti největší posílači fotek, nabízeči love atd. nečtou.