Co se dává jako zápisný?

Tak už jsem vážně bloger.
Že to zní namyšleně, až vychloubačsky? Ne, nechlubím se, texty mám jednoduchý a prostý, takže se není vlastně ani čím chlubit, bloger jsem hlavně ve spojistosti se šukáním, protože, jak jistě dobře víš, správnej bloger nešuká, už o tom jen maximálně píše...
Řeknu ti, proč jsem nabyl přesvědčení, že je ze mě mnich, ehm, vlastně bloger, teda ne ledajakej bloger, ale amatérskej bloger.
Předevčírem jsem měl doma nějakou strašně nutkavou chuť ošukat moji krásnou paní. Prostě jsem se citil jako rošťák, jako za mlada, když mi ještě na plno proudila míza celým tělem.
Tak jsem tedy pustil čerta z klece a pěkně jsme si zařádili, nebylo to sice bůhví co, ale stačilo to na to, abych ji asi navnadil na příští den.
Druhý den po tomto heroickém výkonu, po té, co se vracím ze školky, jdu po schodech do našeho budoáru a ze schodů vidím přes otevřené dveře rovnou do ložnice. Jak stoupám vzhůru, tak se mi naskýtá pohled pro bohy, přímo mě do očí vystrčená prcina mojí paní domu. Pěkně vyšpulenou, vystrčenou vzhůru jak se patří, když chce někdo vymrdat.
No co myslíš, skočil jsem na to bezbranné stvoření a udělal jí pomyšlení? Ne.
Prošel jsem okolo, zeptal se jí, jestli ji bolej záda, že se tak protahuje a zmizel jsem v kuchyni. Chvilku jsem přemýšlel s pocitem viny, jak z tohodle elegantně vybruslit, ale nic mě nenapadlo, tak jsem to nechal být a jen se zeptal, jestli taky nechce udělat kafe...naštěstí chtěla 😀
No heleť, ani mi neťuk. Prostě nic, úplně jsem se bál, že něco opravdu bude chtít...teda jako něco jinýho než to kafe, teda jako normální kafe, ne to vaše amatérský.
Takže teď uz jsem definitivni vůl, ehm, teda bloger. Prostě nešukací teoretik.