Selfie

Počasí mne o víkend nalákalo k toulkám po venku. Poté, co jsem byla vyplenit svá houbařská místa (už bez vopíchání) jsem s nechutí zjistila, že lidi místo aby dřepěli na prdeli doma a koukali na koníčci, okupují už i mé oblíbené zašívárny a skoro není kam šlápnout.

Nevzdala a vyrazila jsem na chvíli běhat a najít si klidnější kout a mez.

Vyrazila jsem na opačnou stranu než normálně. Vykličkovala mezi dětma a psama a kochala se kochala. Cestou lesem se mi to začalo kroutit v bříšku.

Lehce jsem zvolnila, kapesníčky mám, ale jak teď není lupení, reflexní běhací je vidět na sto honů a ty nimrodi a kanci jsou tu všude. Nic. Vydržím, nejsem žádná posera a ještě popoběhnu. Kritický okamžik se blížil rychleji, než jsem čekala. Honem se někam zašít. Vybírám skryté místo, gatě kvapem stahuji, přičapnu a super. Stihla jsem to.

Když slyším takové decentní cvak. Opatrně se otáčím. Ntvl. Fotopast. Tak to už je vrchol. To bude bezvadná selfie... A mokrý dotek na uchu. Lekla jsem se, div jsem do toho nepřepadla. Kde se vzal, tu se vzal výmarský ohař a rozhodl se, že jsem bezva kámoška, moje výška je akorát a že tedy budeme družit, hrát a vůbec. "Nechci pomoc, nechci pusinky, jdi do háje." Pes nadšením bez sebe. Já taky. V podřepu nohy sešněrované kalhotama oběma rukama se pokouším svého nově získaného asistenčního psa odstrkat do uctivé vzdálenosti. Marné. Z dálky se ozývá "Tome ke mně, že si pro tebe dojdu". Tak to neeee, kuwa.!!! "Páníček volá, koukej mazat..nechci tě, chci se v klidu tooo." Nic. Honem utřít, kalhoty, zahrabat. Pes stále asistuje, ochcává si strom s fotopastí a jde pryč se mnou. Vracím se na cestu i se psem a odevzdávám ho mírně rozlícenému muži.

Takže teď jsem asi v pasti. To bude selfie. Chudák šmírák. By mne zajímalo, za jaký zvířecí druh mne s mojí prdelí prohlásí....