Můžeš za můj úsměv

Bojíš se?
Ne, proč?
Měla bys :-)........ okamžitě jsem v mysli viděla ty šibalské jiskřičky ve Tvých očích a lehký úsměv.
Bylo to tak vždy,když jsi měl v plánu mě nějak škádlit. Už jsem to znala.
Snažila jsem se uhádnout co se ti honí hlavou a co můžu čekat.
Byla jsem ti odevzdaná na milost a nemilost
Pásy pevně připoutaná k sedačce, na hlavě helmu se sluchátky, před pusou mikrofon, za zády ty a za tebou vrtule, která nabírala na obrátkách a my se pomalu začali rozjíždět......padák se plnil vzduchem a už jsme byli pár centimetrů nad zemí
Teď už není cesty zpět.
Udělali jsme lehčí otočku a stále nabírali výšku. Zamířil jsi nad jezera. Domy i auta už měly velikost malých modýlků a lidi na kopci v okolí zříceniny hradu byli jen nepatrné tečky.
Jsi OK? Ozvalo se ve sluchátkách.
Jj, všechno v pohodě........ Jen se mi z těch všech úžasných pocitů ani nechce mluvit.
Dostali jsme se do výšky 750 metrů nad přízemní smog a užívali si obrázek slunce blížícího se k západu a neskutečně modré oblohy.
Bylo to jak v jiné dimenzi.....jiná škála odstínů modrého nebe a nepopsatelně krásný a intenzivní pocit volnosti. Vždyť všude okolo mě i pode mnou byl jen vzduch.....a malá sedačka spojená tenkými lanky s křídlem.
Jen občasný poryv větru mě vrátil do reality.
Upozornil jsi mě na obrys vrcholků Alp v dáli.
Pomalu jsme se začali stáčet zpět na letiště.
Teď přišla tvá chvíle.
Manévroval jsi tak, že několikrát jsme na pár vteřin zažili stav beztíže i pár géček přetížení.
Prostě jsi zkoušel, co vydrží můj žaludek.
To už jsme ale byli nad letištěm a pomalu šli na přistání.
Proběhlo zcela hladce.
Kolečka se zastavila a ve mně ještě stále doznívala ta silná směsice nepopsatelně krásných pocitů.
Trochu ztuhlá chladem jsem se postavila na pevnou zem.
Teď jsem určitě měla jiskřičky štěstí v očích já a na rtech blažený úsměv, který se objeví při každé vzpomínce na tenhle let.
Díky, že jsi mi alespoň na chvíli dal křídla.