Malá okružní jízda tmou

(A přilehlým domovem. Tedy tím, co pro mne až do dnešního dne býval domov. Nebo jsem šílený, když se nemýlím?)

Dívám se velkou výlohou dovnitř místnosti
Býval tu bar s hernou
Dávno zavřený je
Však vidět je
Že uvnitř se moc nezměnilo
Čtvercový nálevní pult, barové stoličky okolo
Uvnitř toho čtverce jsi sedávala Ty
Než sundala jsi brýle na čtení
A nepopošla k vrátkům v pultu
Abys políbila a objala mne
(No pravda, občas sis stoupla, abys nalila hostům, i když jsem tam nebyl. Anebo i byl)
A troufnu si za oba tvrdit
Že tenkrát opájeli jsme se sebou navzájem…
Ačkoliv nemyslím si
Že to místo jsi měla nějak ráda
Prostě práce
Náhle přál bych si
Aby se uvnitř rozsvítilo
Ty sundala jsi tím známým pohybem brýle
A my opět setkali se u vrátek

Žlutá budova nádraží nasvícená nádražními světly na stožárech
Žlutými světly, jak jinak
Mlha je a tak to osvětlení vypadá trochu jako řídký vaječný koňak
Ten, co tak dobrý děláš k vánocům
Ale hustší, samo sebou
Dvě tratě, které kolem nádraží seběhnou se
Aby hned kousek za ním na obou stranách každá vydala se jiným směrem
Sem doprovázel jsem svou milou, když vyrážela do světa
(Že neuhodneš, kdo byla má milá?)
A pak ji zase radostně vítal
Když vracela se zpátky
Přijíždí právě vlak
Cestujících vystupuje pár
Ale už nikdy žádný pro mne
Komu bych znovu šeptal
Mám tě rád
Pravda, to Tobě nikdy obzvlášť nešlo…
Vlak zase odjíždí
Koncová světla brzy utopí se v mlze
A krok každým směrem odsud
Už vede jen do tmy
Zprvu žlutavé, pak bílé, šedé, až nakonec jen černé…
Do tmy

Jez na řece hučí
Však bez problému přehluší jej
Vrzání řetězu houpačky zavěšené na stromě
Sem tam zachrastí řetěz o řetěz
Houpy hou
Houpy hou
Chrrrrr….
Zde houpala ses ráda
Zde houpal jsem tě rád
A tys mne nikdy nenechala zhoupnout:
Ta je moje, ta je jenom moje…
Smála jsi se
A teď houpu naprázdno
Nikdo nesměje se…
Ne, nesednu si a nezhoupnu se

Korálky lamp lemují cestu
Cestu, která vedla domů
Která vedla k Tobě
Ale pak v jednom úseku lampy chybí
A tam v tom temném místě
Tam zrodilo se jednou mnoho bolesti
A mnoho strachu o zdraví a o život
Ale stejně jako o kus dál zase objeví se světla
I ta bolest byla překonána
I ten strach byl poražen
Zdraví, zaplať kartibůh, zdá se zpátky
A korálky opět vedly
Domů, domů
Za Tebou

Nevěřte, že největší tma bývá pod svícnem
Největší je pod komínem
Býval to maják
Který jasně z dálky ukazoval směr
K Tobě…
Však pod ním
Černočerná tma rozprostřela se
Zahalujíc vše
Doslova gumujíc vše
Jinak nelze vysvětlit
Že přímo u jeho paty
My zapomněli na všechno
Co dávalo nám sílu
Na všechno
Co zářilo v nás
Na spoustu dalších míst
Kde šťastni bývali jsme spolu
A místo toho
„Hrali sme na nože
Kto koho premože
A kto do hry vloží viacej zla“…
Jen aby ta MOJE pravda byla skutečná PRAVDA
A logicky tím pádem ten druhý lže
Nebo ne?
Kupředu levá, kupředu levá
Zpátky ni krok
(Mimochodem, co mezi tím dělá ta pravá, zkoušeli jste někdy pochovat jen levou?)

Zbytek věcí ti pošlu poštou
Proč, proboha?

Velká vodní plocha
Písečná pláž a kolem borovice
V létě tu bývá nával
V plavkách i bez plavek
A zde na tom písku
(Kam ten jen všude vleze)
Právě zde
Jedné červnové noci
Pod jasnými hvězdami
Poprvé milovali jsme se na pláži
To byl přeci Tvůj sen
Na pláži
No dobře, nebyla mořská, ale…
Poprvé milovali jsme se na pláži
Drkotajíc přitom zuby
Však spalujíc se těly…
Teď na konci listopadu
Nikdo by do té vody nelezl
Ale náhle, jak tu stojím
Sám na kilometry daleko
Z hladiny jako bych stále hlasitěji slyšel
Co už mi tak dlouho chybí
Co už asi nikdy neuslyším
Pojď
Obejmu tě
Celého tě schovám
Pojď, jen pojď…