Strach

Strach má ty nejsilnější a nejdelší lana.
Svazuje pevnými uzly a s trojitou pojistkou, co hned tak nepustí.

***

Sestra Jana dostala jednou od svého muže Petra dárek.
Vyhlídkový let.
Vynadala mu, že utrácí, když má ještě nezaplacený dluh, a dárek odmítla.
"Letenka" nešla vrátit a Petr řekl, že poletí on.
Stáli na letišti a Petr si náhle všiml, že se Janě kutálejí po tvářích slzy.
Proč bulíš?, zeptal se, vždyť si letět nechtěla.
Chtěla, zašeptala, jen … utřela si slzy … co kdyby se něco stalo … děti by pak … neměly maminku ...

***

Kolikrát kdo už zahodil ze stejných či podobných důvodů své sny, touhy, přání … a pak se snažil vyplavat z hloubky moře smutku, zloby a vzteku.
Kolikrát červík strach začal hlodat a proměňovat se v obludu obrovských rozměrů.

***

Stála jsem na peroně karlovarskýho nádraží, nabitá nádhernými dojmy z muzejních výstav i města samotného, mající u ucha telefon a v něm hlas mojí sestry Jany ... její šestiletá dcera mi chce ještě něco říct.
Ahoj Moni ... zdravím ji a jsem zvědavá, co mi chce říci.
Ve sluchátku se ozve její líbezný dětský hlásek a pomalu mi oznamuje:
My máme miminko.
Povídáme si.
S úsměvem.
Povídám si pak ještě chvíli se sestrou a maminkou.

Zaplaví mne obrovská radost.
Radost z miminka v rodině, vždyť dítě, to je radost.
Vždyť dítě, to je život.
Nový život.
Radost.
Radostí se mi hrnou slzy do očí.
Cítím její výbuchy mocnější než erupce Stromboli.
Radost.
Odháním všechny negativní myšlenky nahromaděné zkušenostmi.
Radost!

Za rohem však stojí Strach.
Je větší než obvykle, zahalený v šedém ušmudlaném plášti, zubí se zkaženým chrupem a šeptá příliš hlasitě.
Škodolibě a se zlým úsměvem:
Když se někdo v rodině narodí, jiný zemře!