Vánoce bez sněhu

Vánoce a hlavně to předvánoční období, je doba hektická, to je třeba přiznat.
Já na to šla od lesa a díky svému neuváženému jednáním se uvedla do stavu, ve kterém co se nestihlo, už se nestihne, takže předvánočnímu shonu jsem už jen pouhým divákem.

Připomíná mi to dobu, kdy jsem absolvovala povinnou školní docházku a konzumovala vskutku zasloužené prázdniny.
Bez sněhové nadílky jsme se se sourozenci bezradně váleli u televize, přepínali všechny dva programy tam a zpět a u toho se zaujatě šťourali v nose.
Stejně zaujatě jsme pozorovali běsnící matku, která připravovala vše na svátky klidu a míru, sekýrující ubohého otce, který v honbě za naším blahobytem mizel do práce i mimo svou pracovní dobu a vracel se domů s milým výrazem netrénovaného alkoholika.

Ty první dny vánočních prázdnin bez sněhu byly kruté.

I snaha o pomoc při přípravě toho velkolepého obžerství byla hodnocena často víc než negativně, přestože jsme jako nevinná dítka dobrovolně přiložili ruce k dílu
Rozkaz zněl jasně, hezké kousky slepit, zmetky sežrat.
Pravda byla, že náš pohled na význam slova hezké se od toho matčina poněkud lišil, matka nejspíš nebyla až taková detailistka. Ale navzdory všemu a i za cenu fyzické újmy, kterou přemíra cukru, ořechů, másla a mouky v mladém organismu napáchá, nechal náš cit pro estetiku vzniknout čtyřem dokonalým kouskům lineckých koláčků.
Zatímco se naše mladá těla vypořádávala s mohutnou porcí sacharidů, naše máti si přikládala obklad na čelo a častovala nás před babičkou jmény, které do slovníku spořádané ženy rozhodně nepatří.

Ještěže otec dokázal vnést do tohoto hektického období trochu pozitivních emocí. Pamatuji se, jak s, pro mě dosud neznámou jiskrou v oku, šel zabíjet kapry. Tomu výrazu se nedalo odolat a člověk byl rád za, alespoň jednoho, šťatného rodiče.
Vraždy v rodině šly většinou mimo mě, občas jsem se u babičky nachomýtla u stahování králíka, ale onomu aktu jsem se vždy vyhýbala. Ale zpět ke kaprům, kteří si už spokojeně, s jistotou, že svůj úkol na tomto světě již splnili, odpočívali ve velkém lavoru, uprostřed kuchyně, kde voněl štrůdl a nakládala se svíčková.

S živým kaprem nic, moc, ale s mrtvým je zábava. Úžasné jsou jeho plynové měchýře umně vložené do kapes nicnetušících návštěv a jejich překvapené reakce, šupiny nalepené na tvářích rozdováděných adolescentů, ale to nejlepší je ještě funkční mícha.
Mícha nebohého, bezhlavého kapra drážděna špičatým předmětem způsobí, že, kapr sebou mrská stejně jako zaživa. Ale nesmíte dráždit kapra ležícího na dně lavoru, majícího na sobě ještě jedno tělo a uprostřed kuchyně ve které ještě stále zuří matka.
To zmrtvýchvstání našich kaprů vyvolalo velký rozruch, jejich neuchopitelná kluzká těla se smýkala po podlaze sem a tam a nás tahle scéna neuvěřitelně bavila, dokud opět nepřevzal kontrolu a utěrku otec.

V tu dobu jsme se bavili všelijak, a bavila se s námi celá rodina, sousedi a pochopitelně i kamarádi. Do svých vánočních radovánek jsme občas zapojili i personál pohotovosti nemocnice v nedalekém městě.

Ráda bych řekla, že pokoj jsme dali, když nasněžilo.
Ano, často tomu tak bylo, v momentech kdy se náš živitel snažil zocelit našeho ducha a udolat naše mladá a neúnavná těla na svahu bez vleku, kde jsme mu za jeho dobrotu, před tím než jsme mu ujeli, ukradli hůlky a nechali mu sestřiny, asi metr dlouhé. Ještě dnes se bavíme tím, jak skvostný na něj byl pohled když nás dojížděl.

Ale přestože jsme se bezděky snažili o opak, Štědrý den nastal a to v plném počtu, klidu a míru.

Ano, kapr sice nepřežil, ale zbytek rodiny se sešel u stromečku kde nám bylo splněno mnoho přání o kterých jsme ani netušili, přání která stoprocentně nebyla ta naše a hlavně ta která jsme si nosili v srdíčku po dlouhou dobu.
Díky rodině jsem se vždy cítila šťastná a v bezpečí. Vánoční svátky tento pocit ještě umocňovaly a když se ohlížím zpět, musím uznat, že jsem byla skutečně šťastné dítě.
Nebyla jsem šťastná, protože jsem pod stromečkem našla ty nádherný červený přeskáče, ale protože jsem věděla, že jsem součástí milující rodiny, toho, co tak hezky vystihuje slovo “my” a hlavně díky vědomí, že tomu tak vždcky bude.
Tím dítětem jsem uvnitř stále a moji blízcí jsou pro mě často hnacím motorem, silou kterou sama občas nemám a Vánoce jsou právě tou správnou dobou pro to, říci jim “děkuji vám za to, že jste!” a já to dělám.

Šťastné a veselé i Vám všem a díky za to, že jste!