Premiéry v životě lidském

Když se člověk narodí, je pro něj všechno nové. Celý ten svět, do kterého přišel, vypadá tak moc zajímavě. Vlevo táta, vpravo máma, slunce na nebi, tráva na zemi, hračka ležící vedle… Ten člověk postupně roste, poznává, učí se a zažívá své osobní životní premiéry. První slovo, první krok, první kamarád, první jízda na kole, první odřené koleno, první den ve škole, první pusa, první holka/kluk, první zlomené srdce, první pohled na moře… Je to zvláštní pocit, když zažijeme něco poprvé. Samozřejmě, že ne všechno si pamatujeme, zvlášť z raného dětství. Pokud ale už jsme trochu starší a přijde nějaký ten jedinečný okamžik, rádi si na něj pak někdy v budoucnu vzpomeneme. A když se tak stane, příjemně to zašimrá někde hluboko v nás. Jsme na stránkách s lechtivou tématikou. Pamatujete si například na svůj první orgasmus? Já v podstatě ano. Mladé tele, které definitivně zjistilo, že to, co má mezi nohama, opravdu nebude jen na čůrání. Pamatuju na ty zvláštní a do té doby neznámé pocity putující tělem, kdy já osobně si říkal: „Co se to se mnou asi děje?“ Přitom jsem zaujatě listoval tajně ukořistěnými stránkami s nahotinkami a doufal, že ho nikdo nenačapá při činu…
Čím je však člověk starší, může se zdát, že vzácných premiér ubývá. Jízda na kole nás už nepřekvapí, možná ani pohled na to moře nebo snad přicházející orgasmus. Svět se zdá být více okoukaný, než jak působil ten dřívější, ale tím určitě nechci říct, že je špatný. Musíme jen občas hledat ty správné úhly, abychom na něj dobře nahlíželi. Vzácné chvíle sami vytvářet. Pak se mohou stát ze všedních dnů ty nevšední. Nemyslíte?