S amatérkou v kině

Vážení a milí,

pravděpodobně jste zachytili můj nedávný „dortíkový“ blog (https://www.amateri.com/cs/blog/61618/rok-ve-znameni-dortiku-a-srazu), ve kterém jsem se ohlédl za uplynulým rokem 2019, který byl od začátku do konce plný srazů s amatérkami (a zejména bloggerkami), nejčastěji pod záminkou „kafe a dortíku“.

Ve srazech jsem se rozhodl pokračovat i letos, ale řekl jsem si, že bych mohl trochu „rozšířit sortiment“ a začít vyrážet například i za kulturou – a rozhodl jsem se zajít s amatérkou do kina. Přeci jen, už jen samotné posezení v setmělém sále a společné chroupání něčeho dobrého téměř dýchá romantikou – a to téměř nezávisle na zvoleném filmu.

Nicméně stejně jako jsou u mých „dortíkových srazů“ na prvním místě skutečně „dortíky“ (nebo jiné jídlo), tak i do kina jsem amatérku nalákal zejména kvůli samotnému filmu, na který jsem se chystal jít už někdy od října nebo listopadu, ale buď nebyl čas, nebo jsem chytil nějakou rýmičku atd. Ale naštěstí ho ještě dávali v nedalekém multikině.

„Budu pak moct usnout?“ zeptala se mě Betty večer před promítáním. „Myslím, že ano“, odvětil jsem uklidňujícím tónem a začal jsem se těšit, až konečně uvidím Jokera. Podle recenzí bylo tohle zpracování sice trochu „drsnější“, než ty předchozí „komixáky“, ale tím líp. Trocha „realismu“ nikdy neuškodí a aspoň to bude něco trochu jiného.

Druhý den jsme se tedy s Betty sešli, dali si u Mekáče něco na zub, významně jsem na ni zašustil pytlíkem s oříšky v čokoládě a vydali jsme se do kinosálu, kde už běželo tradiční (cca desetiminutové) pásmo reklam a trailerů. Usadili jsme se do poloprázdného večerního kina a těšili se, až to začne. A schválně – jak se jí to bude líbit?

Když hned asi tři minuty po začátku filmu sebrala parta výrostků hlavnímu hrdinovi Arthurovi reklamní ceduli (se kterou točil před obchodem a lákal zákazníky) tím, že do ní plácli rukou a srazili ji na zem – a Betty s sebou škubla, až zavibrovala celá řada sedadel, uvědomil jsem si, že to možná bude ještě zajímavý. A taky že bylo – v podstatě na každý silnější zvuk nebohá amatérka zareagovala škubnutím nebo nadskočením, a to ani nemluvím o tom, když se začalo střílet :)

Kdo čirou náhodou Jokera neviděl, tak zcela bez „spoilerů“: jděte na to! Je to (vážně a bez nadsázky) skvělý film. Nečekejte ale „komiksového“ Jokera ve stylu Jacka Nicholsona, a ani „temnějšího“ Heatha Ledgera; nový Joker v podání Joaquina Phoenixe není o superzbraních a superhrdinech, ale především o postupném psychickém rozložení již na počátku docela nemocného člověka, kterému se v podstatě nic nedaří a všichni mu buď ubližují, nebo ho přinejmenším přehlížejí.

Je to také poměrně depresivní pohled na Ameriku cca 80. let (všechno je správně rozbitý a „volezlý“) a zároveň i neméně depresivní paralela na současnost (nespokojenost ve společnosti, „chudí“ vs. „bohatí“, ignorování problémů, dokud není pozdě atd.). Důsledkem „realismu“ a skvělých hereckých výkonů je nicméně i to, že když tam někdo někoho praští nebo zastřelí, má to mnohem větší „dopad“ (i na diváka), než když v běžném akčním filmu vybouchne celá budova.

Reakce na film je ale samozřejmě subjektivní a je dobré být minimálně na podobné věci zvyklý. Protože zatímco třeba během scény „s nůžkama“, která byla z těch „drsnějších“ (kdo film viděl, ví) jsem i já uznale zamumlal „ty jo, hustý!“, Betty se podařilo v podstatě vsáknout do sedačky a dala si před oči minimálně čtyři páry rukou.

Když film skončil, spokojeně jsem se zatetelil a protáhl se, zatímco nebohá Betty jen tiše zašeptala, že potřebuje obejmout. Už jsem se skoro bál, že to neřekne. Usmál jsem se, pohladil ji po tváři, objal ji svou silnou paží a přitáhl ji na svou mužnou hruď – ne, pardon; to je verze, kterou mám připravenou do povídek. Ve skutečnosti jsem ji jen žoviálně poplácal po lopatce a začal se oblékat s tím, že ji doprovodím na metro :)

Výlet do kina se mi každopádně moc líbil a ještě u metra jsem se Betty zeptal, jestli by třeba ještě někdy někam nezašla – například na film Pod vodou, na který jsme před Jokerem viděli ukázku (a u které se také párkrát „škubla“); nicméně prohlásila jen něco ve smyslu, že „Ani kdybys mě voš*kal!“ a utekla pryč. Tak nevím, jestli ten příští týden platí, nebo ne..

(Dělám si samozřejmě srandu, film se jí nakonec docela líbil. A co jsem slyšel, i terapie probíhá dobře a už se ani moc často v noci nebudí..) :)

Btw, kdyby chtěl ještě někdo s veverkou do kina, stačí říct.. :)

Johny.cz