Již na obláčku

Poslala jsi mi kousek krajiny tvého těla?
Tak zvětšená ruka je jako žíznivá půda, po které by mnoho poutníku chtělo putovat bříšky svých prstů.

Jen kousíček...
pro názornost a dokreslení
bříška prstů umí být mnohomluvná

A toto je svítání, slunce za prsty již vysunuje nosíček a tvoje světlo bude zářit do víček světelnou vláhou.

Pozdně odpolední paprsky slunce najednou zasáhly okno mého pokoje a dopadly na celé mé tělo, které se v nich s radostí osprchovalo.
Těch paprsků bylo vícero, i na jiných krajinách mého těla,
ale já v tu chvíli byla zamilovaná do čerstvých kvítků na tenoučkých stoncích, tak krásně zahrály barvami...

Tvoje ruka rozkvetla, nebyla dychtivá, ale klidná. Stala se letní loukou, ze všech stran se třpytí jako slza štěstí.

Byla naprosto klidná, čekala jen kdy dosedne motýl... i má mysl byla zářící a klidná.
Místo motýlka, ale přiletěla včelka a dělala mi společnost svým zvukem.
A po ní se tam zjevila víla.

Polibky holou kůží,
rychlé práskání krve,
motýlí úsměv,
kůže která svítí v hluboké nížině,
chvění se,
nerušení.
Nemůžu být opět tak čistý?

Čistý?
Nemohl?
Můžeš být čistý.
Skutečně chceš?
Snad probleskla vzpomínka na dětství...
snad v záblesku vášně se ztratíš a opět se vynoříš
jiný... čistší...

Asi už není, kdo by mne očistil. Snad plamen svíčky? Horkost pečetního vosku, co by spojilo mé srdce s druhým? Ale nečistí jen peklo, kde krev a slzy stékají se v plamenech?

Peklo neočistí, tam se nepouštěj.
Plamen svíčky jen mihotá, ale neomyje, snad jen olízne stínu kousíček, jen tak kam dosáhne...
Není kdo by očistil? Nemůžeš chtít po někom blízkém, aby to udělal, ta síla jde zevnitř...
Máš ji v sobě, byla čistá. Není špinavá, jen popsaná...

Síla? Dávno ve mne udeřil mráz. Je ve mně zima a láska už je dávno bez příběhu...

A co ta Tvoje milá na obláčku?
dětský úsměv, ručka...
Zima, mráz? snad taková, že nelze ničím rozehřát?
Mám teplo ve svém těle, žhavé, rozpalující...
a příběh? vždy se dá napsat nový.

Snad někde na obláčku je a na mne čeká, snad se jednou spustí dolů ke mně a pohladí mne.
Zatím tam někde nahoře je. Když není na obláčku, tak bude ve hvězdách, a až bude padat dolů, budu si ji přát.

Ve hvězdách snad, to ano jen jim vždy říkám ať nepadají, shoří a zbude z nich jen prach a nic už po nich...
Ať tam jsou a svítí, září... pro nás, co jsme tak těsně pod hvězdami...
Tak pro Tebe ať přijde ve snu a ohlídá Ti spaní.

Ze všech našich lásek zbyl jen hvězdný prach, k čemu jsou všechny lásky, když tak brzo umírají?

Ony umírají? Žádná láska, kterou kdy cítíš, nemůže zemřít. Možná odejde někam, kde je jí lépe, ale pořád je. Existuje.
Tolik lásek jsem sama poslala pryč. Posílám jim pozdravy po moři a po obloze do dálek a všechny jsou zároveň i v mém srdci... neustále.

Proto už nechci lásku. Ať je na obláčku. Nechci už dostávat jen pozdravy....