Oslava prozření

Poznání to je to, co mne dopředu pohání.
Já kvítek nevinný avšak mnohým čmeláčkem navštīvený našla jsem slunce, vláhu i výživu v něm. Mnohokrát hřál mne ve svých dlaních, když mráz života spálit mi lístky chtěl. Mnohokrát dodal vláhu do studny co suchem strádala. Jeho paprsek pronikl do temných hlubin a mnoho radosti přinesl. Jeho ruce hladili jak samet, když touhou jsem se chvěla. Rty líbaly a tišily po bouři rozkoší. Jen pro něj jsem rozkvetla a svůj květ ráda rozevřela
Však já poznat více chtěla. Nové vůně. Nová těla. Tak jsem snila co bych chtěla. Já snila. Touha spalovala . Uhasit ten požár co rozhořel se, nešlo lehce. Spaloval a sílu, vůli bral. Zvítězit? Podlehnout? Rozbít to co nápis má "Křehké " ?
Přišel ke mně, moudře se zadíval. Znovu mne obejmul. Rty na květ přiložil. Tiše ze rtů do duše hovořil. Já vím. Vím co způsobilo že uvadáš. Potřebuješ živou vodu, aby jsi se rozvoňela. Nejsem ten co kytku poláme. Dal jsem Ti vše co uměl jsem. A vím že volá Tě vše neznámé. Jsi svobodná a rozhodnout se můžeš. Můj pramen slábne a nebude tu na věky. On však ještě sílu má. Přijmu vše co z rozhodnutí vzejde.
Já v tu chvíli poznání věděla, že to bylo vyznání. Teď vím. Bez něj bylo by mi hůře. Tak prozřela ze svého snění. Vaše trnová růže.