"Už toho nech..."

Seděla jsem ten večer sama v jedné útulné hospůdce. Nechtělo se mi ještě domů, u kafe jsem plánovala trochu bloumat po internetu.

Mou pozornost zaujal pár vcházející dovnitř. Na první pohled vazba, skoro gorila, za ním mladá žena. Na druhý pohled mi došlo, že až tak mladí nebudou, spíše středního věku, asi tak po čtyřicítce. Mladistvý vzhled obou dvou způsobovalo to, jak se usmívali, doslova zářili, ačkoliv každý jinak. Žena byla drobná a štíhlá, měla kozačky na vysokém podpatku, takže byla skoro stejně vysoká jako její společník, který vážil nejméně dvakrát tolik co ona.

Muž se zamilovaně usmíval a pyšně až majetnicky vedl za ruku svou společnici. Tvářil se, že mu patří nejen celá hospůdka, ale i celý svět. Úsměv ženy byl možná trochu plachý, vypadalo to, že se bojí i rozhlédnout, a raději svůj pohled fixuje pouze na muže, který si ji přivedl.

"Co si dáš?" ptá se jí muž s výrazem, že je v jeho moci jí přinést cokoliv si řekne.
"Asi jedno malý ... jestli si dáš i ty?" řekla nejistě.
Chlápek objednal dvě malá piva.

Přemýšlela jsem, co jsou zač. Na první rande to nevypadalo, nebyly tam ty zdvořilé rozpaky. Ale na dlouhodobý pár jsem je taky netipovala, na to byli až příliš rozzáření. Tak třetí, čtvrté rande. Mimoděk jsem se začala usmívat (miluju zamilované páry a vyhlídky na happyendy). Pozorovala jsem je už takřka nepokrytě, muž byl ke mně zády a vidět to nemohl, žena měla oči jen pro něj, ta by si mě nevšimla, ani kdybych začala dělat stojky.

Muž byl jednoznačně dominantní a extrovertní, pusa se mu nezastavila, mluvil o nějakých problémech se synem nebo s dcerou. Žena hltala každé jeho slovo (snad trochu netrpělivě, jako by se už zlehka nudila), občas něco podotkla, ale ke slovu se nějakou dobu příliš nedostala, jen ucucávala svoje malé pivo. Jeho už téměř zmizelo. Přišel číšník.

"Půjdeme, nebo si chceš ještě něco dát?"
Otázka mě překvapila, žena neměla dopito ani zdaleka. Měla jsem pro ni pochopení, sama popíjím pivo podobným tempem.
Nejistě zatěkala očima a špitla "no já ještě mám..."
Muž si tedy objednal pro sebe ještě jedno.
Když se na chvíli odmlčel, ujala se slova ona, nemohla jsem se zbavit pocitu, že vyčkávala, až konečně bude chvilku prostor. Bez souvislosti s předchozím tématem začala mluvit o nějakém místě na dovolenou, kde to znala. Záhy jsem viděla mužovu tvář skoro z profilu, koukal kamsi do rohu, jako by ho to vůbec nezajímalo.

"Už toho nech," řekl sice laskavým, ale odmítavým tónem. Nevěřila jsem vlastním uším.
Žena jen překvapeně zamrkala a zmlkla, takže jsem asi slyšela dobře.
Chvíli panovalo trapné ticho, během kterého oba dopili a muž zaplatil.

Při odchodu už zase něco mlel, ale to už jsem neslyšela.

Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Moc se mi ta drobná příhoda nelíbila, ale kdoví, co tomu předcházelo. Byla snad se svým básněním o jakémsi pohádkovém letovisku už otravná? Vzhledem k tomu, že mi přišli jako poměrně čerstvý pár, mi to nějak nesedělo. Zajímalo by mě, jak to pokračovalo. Ten kontrast mezi jeho dominancí až neomaleností a tím, jak byl očividně pyšný na svou společnici, byl prostě zvláštní.

Nestává se mi to moc často, abych si takhle detailně všímala jiných lidí. Ale po jejich odchodu jsem se neubránila myšlenkám, jak to asi bude dál...