Jaro

Každý jaro je něčím hezký. Nebo Někým?

Loňský bylo divný. Schůzky s různýma cizíma chlapa. Jen abych přebila mamčin těžkej úraz zlomeného krčku a tří operací a přišla na jiné myšlenky, ve finále z toho pinožení stihnout nemožné a být na třech místech současně-práce domácnost a záliba ve focení, vznikly z toho mraky fotek a dost zvláštní pocit.

Letošní jaro ještě divnější. Ne že by bylo něco jinak. Anebo o tom zatím nevím? Ptáci ráno zpívají stejně jako loni, země voní stejně svěže jako loni ,ale díky novým kamarádům, jo to jsou ti cizí chlapi, kteří mě berou na krásná místa na focení dává předtuchu něčeho tajemného, nevšedně zvláštního a skoro až slavnostního.

KAŽDÝ Z NICH JE JINÝ. Ale totálně.

Jak fyzicky, tak povahou. Někdo introvert, který čeká co ze mě vypadne, někdo tu pusu prostě nezavře a skáčeme si do řeči, jiný vypadá jako mafián,takže pořád čekáte, kdy konečně vytáhne tu bouchačku, ať to máte za sebou. A někdo se třeba připomene po pár letech, protože mu zkrátka s Vámi bylo fajn.


Je pravdou, že když někoho zajímavého potkám, je to fakt buď na podzim nebo v zimě. Asi protože tato dvě období považuju za měsíce vnitřního klidu. Jsem jak medvěd. Zahrabu se do listí a spím.Zamknu se v sobě klíčem a nikdo se ke mě nedostane, I kdyby chtěl sebevíc.

A když už se to nedá vydržet, jdu mu naproti z druhé strany a odemknu. Tím správným klíčem, protože ten mám jenom já.