Intimně s nepatrnou

Rok a půl tu žádný rozhovor nebyl, pár nabídek sice z mé strany padlo, ale nebyly vyslyšeny. Proto jsem moc rád, že Vám mohu v době vrcholící "Epidemie" nabídnout něco na odlehčení. Ačkoliv ani vážným tématům jsem se nijak nevyhýbal. Jsem moc rád, že mé pozvání na rozhovor přijala nepatrná, nový objev na blozích. Tedy alespoň pro mne.

Otázka na rozehřátí, jak ses vlastně na Amatérech ocitla, co se stalo?

Nic zvláštního, byla jsem tejden doma a nudila jsem se.

Takže jsi nebyla nějaký zajda, který surfuje netem a náhodou někde objeví odkaz a klikne na něj, svět webů s podobným zaměřením Ti tedy není cizí?

Už jsem tu kdysi byla řešit situaci, kdy se tu někdo prezentoval mejma fotkama. A jiný weby neznám, mám profil jen tu a na Facebooku.

Dobře, zastavíme se u toho Tvého nicku, čím jsi nepatrná...

Vším. :-))) Na to se mě tu furt někdo ptá. Zajímavý je, že lidi, co mě znají, se neptají. Asi jim to s mojí osobou fakt koresponduje. Našla jsem si synonyma k tomu slovu, aby to bylo pochopitelnější - nevnímatelná, nepostřehnutelná. Ve významu mýho jména je to taky skromná, drobná, malá. Přijde mi to jako hezkej kontrast k mý tělesný schránce, ale pohybujeme-li se v duchovní rovině, jsem taková. Nevznáším žádný velký nároky, nic moc nepotřebuju, jsem tichá, stojím stranou. Nejsem excentrik a neupozorňuju na sebe. Jednám a mluvím až když to má důvod a smysl a mám co říct. Je o mně vědět jen když sama chci, v reálu by sis mě těžko spojil s osobou tady, jsem ve skutečnosti velmi nenápadná a často mizím. A taky proto, že mě nic blbějšího nenapadlo.

No je to vyčerpávající odpověď, stejně jako Tvé blogy. Tedy myslím ve smyslu, že jim nic nechybí a ani nepřebývá. Kromě fotek, ke kterým se dostanu později, je Tvůj profil zajímavý rozsahem v popisu, který musel dát spoustu práce, a také tím, že na jednu stranu deklaruješ, že jsi vdaná, ale že máš milence. Pominu fakt, že se tu tím moc lidí takhle nechlubí, spíš mě zajímá praxe. Jak to funguje dohromady rodina a milenec, co považuješ za nevěru a co by Tobě nebo Tvému okolí ublížilo, kde jsou hranice, za které bys nešla a byla bys ochotna nevěru odpustit?

Jak to funguje dohromady? To je divná otázka. Úplně normálně. Rodina vždycky na prvním místě a ve volným čase, když je chuť, potkávám se s lidma. Přemejšlím, co ti na to napsat, ale je to takhle jednoduchý. Za nevěru považuju lhaní ve vztazích a cokoliv, co druhýho nějakým způsobem obchází a děje se za jeho zády. Což ale neznamená, že to odsuzuju. Ublížilo by mi výš zmiňovaný. Nemám ráda lež a obcházení obecně. Ale u čehokoliv, co má potenciál ti ublížit, je dobrý si uvědomit, že ti to ublíží jen tolik, kolik tomu dáš prostoru. Nedokážu to teď proto napsat přesně. Vždycky záleží na konkrétní situaci. A hranice jsou jasný - partner je na prvním místě. Jakmile bych cejtila, že není, je jasný, že se nějaká hranice překračuje. Pak by bylo dobrý to řešit. A jo, nevěru jsem ochotná odpustit. Nevěra je až na velmi málo fakt cynickejch případů vyústěním nejasný situace ve vztahu. Provalení nevěry beru jako dar, jako možnost věci opravit a dělat jinak a líp.

No nestává se mi často, že mě někdo svou odpovědí takhle překvapí. Je dobré, že to máš srovnané v hlavě. Už se Ti stalo, že ses třeba do někoho zamilovala a začal to být problém, nebo si dokážeš udržet odstup.

To, že mám milence - jak to nazývá společnost - neznamená, že jsem promiskuitní. Chlapi, se kterejma občas spím, jsou až na pár úletů mý kamarádi, lidi, který dobře znám, některý velmi, velmi dlouho, mám je ráda. Ale milovat někoho, ve smyslu partnerským, manželským, to je něco úplně jinýho. Vím, že si to odporuje a že tomu spousta lidí nerozumí, což chápu, ale já jsem v podstatě velmi věrná. Můj Muž je pro mě nejlepší chlap na světě, proto žiju s ním a ne s nějakým ze svejch kamarádů. Miluju ho a pro dva takový silný city v sobě fakt nemám místo. To, co cejtím k němu, jsem nikdy jindy necejtila. Takže ne, nezamilovala. Pokud by se mi to stalo, je jasný, že je načase s manželstvím něco dělat.

Na profilu máš spoustu alb a napadá mě hned několik otázek. Na některá jsem se podíval (v rámci přípravy pochopitelně :-D) a musím říct, že máš poměrně velká prsa. Jseš za ně ráda, nebo by sis přála malá, činí Ti někdy nějaké komplikace (seženeš třeba svou velikost). Je tu poměrně dost mladých holek, sotva plnoletých, tak se na to zeptám v souvislosti s nimi a jejich případnými obavami, kdy Ti prsa začala růst a kdy to skončilo.

Mně přijde, že mám prsa odjakživa, takže nevím. :-))) Hele upřímně? Dokud jsem nepřišla sem a nezačali mi to chlapi psát, nikdy jsem nepřemejšlela nad tím, že mám velký prsa. Resp. věděla jsem samozřejmě, že jsou velký, ale že bych to nějak řešila? To až tady mi došlo, že to je fakt nestandardní velikost. Nemám ve zvyku moc zkoumat jiný lidi, takže jsem se ani s nikým neporovnávala. Navíc já jsem velká celá, takže prsa fakt nejsou mojí jedinou dominantou, jsem jim velká docela úměrně, takže se to ztratí. No a jinak co ti na to mám jako napsat. Bez nich by byl život jednodušší, nemusela bych se zaklánět v divadle, když jdu na záchod, neshazovala bych si věci na stole, mohla bych nosit věci před sebou jako normální lidi, nepadala bych ze schodů, mohla bych dobíhat tramvaje. Ale nepřemejšlím tak, jestli jsem za ně ráda nebo nerada. Prostě je mám, tak s nima žiju. A jo, podprsenka už se dneska dá sehnat taky.

Kdy jsi poprvé nafotila nějaké akty, styděla ses hodně, a stydíš se i dnes? Je jiná nepatrná v civilu a na fotkách (exhibicionistka). Překvapilo Tě, kolik lidí si ty fotky prohlédlo a jak jsi řešila určitě enormní počet vzkazů? Jaký vzkaz považuješ za top.

Akty jsem poprvý nafotila v roce 2008. Nestyděla jsem se nikdy a nestydím se ani teď. Na nahým lidským těle není nic ke stydění. Stydět by se měl člověk za to, že ubližuje vědomě jinejm tvorům, ne za nahotu. Já jsem jiná každou chvíli, dovedu bejt jak v reálu, tak tady velmi nepatrná a taky velmi exhibicionistická. Jsem zvyklá, že lidi koukají na mý nahý tělo, focením aktů jsem se nikdy netajila, fotky mám dodneška v albu na Facebooku. Když jsem visela v takový malý ptákovině na Czech Press Photo, byla jsem se tam tomu třikrát s různejma lidma smát. Jsem v portfoliích fotografů, který jsou veřejný, párkrát jsem byla někde v časopise. To naopak tady jsem velmi, velmi opatrná. Fotky tady jsou sice "vulgárnější", ale víc si hlídám celek. Ve skutečnosti jsem na těch veřejných fotkách celá i s obličejem. Vzkazů je pořád dost a hlavně ze začátku bylo. Je mi upřímně líto jinejch ženskejch, který těch vzkazů dostávají mnohonásobně víc než já. Top vzkaz úplně nevím, něco z nich mám na profilu. Za top tady považuju předpoklad, že jsem-li na amatérech, chci mrdat. Už se v tom trochu ztrácím. :-)))

Teď to otočím, zaujal Tě někdo svým profilem, fotkami, nebo videem, že jsi mu sama napsala?

Dá se to spočítat na prstech obou rukou. Většinou jsem reagovala na komentář pod galerií. Když mě zaujme galerie, napíšu to pod ní, ale moc to nedělám.

K mužům se ještě dostaneme, teď bych rád probral podrobněji to focení. Dělal jsem kdysi rozhovor s Tondou a na některé odpovědi byl poměrně skoupý. Takže těch otázek bude hodně. Dělí se stále svět fotografie na Nikon versus Canon? Čím fotíš, máš raději odstíny černé nebo preferuješ barvu. Kdo je Tvým vzorem ve světě fotografií, a od koho se necháváš nejraději fotit. Máš svůj ateliér a jak člověk pozná že už je občas něco necvakne, ale že se do focení zamiloval. Je to nákupem prvního profi aparátu?

Počkej počkej, ale já nejsem fotografka. :-))) Na focení jídla jsem si pořídila základní Nikon, červenej, protože se mi líbil, a neumím s ním. O bitvě mezi Canonem a Nikonem vím, ale vývoj neznám. Sama sebe fotím mobilem. Co se barvy týká, jídlo samozřejmě barevně, sebe podle toho, co je vidět v galeriích. Černobílá spoustu nekvalitních fotek zachrání, jinak to beru podle toho, jak mi to v tu chvíli přijde příhodnější. Není to žádný velký umění. :-) Vzor žádnej nemám, leda pár oblíbenejch fotografů, ale jestli čekáš velký známý jména, tak to ne. Ateliér jsem nikdy neměla, a jestli se k němu někdy dostanu, pravděpodobně z něj udělám nějakou svojí dílnu, zimní zahradu nebo kuchyň. :-))) Focení mám ráda asi stejně jako jiný činnosti, který občas dělám. Mně na tom focení dřív bavil ten proces, ty lidi, všechno okolo, ta hra, to uvolnění, nikoliv focení samotný. Jak jsi přišel na to, že v tom tak jedu?

Trošku jsme se o tom bavili dřív a já nabyl mylného dojmu. Alespoň je vidět, že nic není předem domluvené a ty nevíš na co se budu ptát a já se dokážu velmi rychle ztrapnit :-))) Pro mě tu vynikáš zejména jako blogerka, proto se teď zaměřím na téma blogu. Jak ses k tomu dostala, máš témata někde v šuplíčku, nebo je to zcela nahodilý a intuitivní proces. Jak tu vnímáš mnohdy rozjitřené prostředí, koho a co ráda (nejen na blogu) čteš. A nakonec pro mě možná ta nejhlavnější otázka. Máš velmi dobrý styl a dokážeš skvěle přenést pomocí svých textů vjemy na čtenáře, neuvažovala jsi někdy nad tím, že by tě psaní mohlo živit?

Proč ztrapnit? Na tom není nic trapnýho. To tak maximálně vypovídá o tom, jak já sděluju informace a že bych to měla dělat přesnějc, takže za to se fakt omlouvám! Ale tak jako jestli tě to uklidní, přemejšlela jsem kdysi, že bych začala víc fotit. Jenže já mám na to blbou povahu, dovedu se nadchnout, ale jak to ode mně vyžaduje jistou míru profesionality a znalostí a času a kontinuity, dál se nedostanu. Vždycky si říkám, že jsou lidi, který to umí líp, tak se radši držím toho, co fakt umím. Začala jsem psát, protože jsem to potřebovala, byla to terapie. Zjistila jsem v jednom období svýho života, že mě lidi vůbec neznají a vytvářejí si o mě mylný domněnky, protože jsem jim o sobě nic nesdělovala. Ne vědomě, právě že mi to vůbec nedocházelo, až jsem začala chápat, že mi lidi nerozumí, protože ze mě vidí jenom špičku ledovce. Maximálně jsem byla schopná mluvit o sobě skrz ně, ale to velmi málo lidí zachytilo. A když mi pak v jednu dobu bylo fakt blbě, nebyla jsem schopná to nikomu sdělit, protože jsem neměla na co navázat. Navíc přišlo období, kdy jsem řešila velkou spoustu náročnejch situací, zejména péči o umírajícího Dědu, a už jsem to musela někudy poslat ven. Tak jsem začala psaním o Dědovi a sem tam jsem pustila i něco jinýho, až jsem začala psát otevřeně o tom, co se mi děje a co cejtím a co řeším. Postupem času se stalo, že už to nepotřebuju, jen sem tam někdy. Ale psaní mi zůstalo jako ventil. To je na něm důležitý, slouží mně, ne já jemu nebo lidem, co to čtou. Plní to svůj účel. Takže živit se psaním v žádným případě, jak by z toho byla povinnost, odešla bych z toho. A nechtěla bych, aby to četlo víc lidí. Jsou věci, který už dávno nejsou tak jak byly, něco by mohlo některým lidem ublížit, je v tom fakt hodně osobních informací o mně a o mejch blízkejch. Neumím psát co jsem nezažila a co necejtím, to by bylo jak obrátit se veřejně naruby. A k tomu rozjitřenýmu prostředí - nemám ráda bezhlavý pouštění jedu. Když má někdo s někým nějakej problém, má mu to sdělit osobně, ne tady nějakým slovním anonymním pinpongem, to je zbabělý, zoufalý a hlavně úplně zbytečný. TADY. Ve virtuálním prostředí na Amatérech! Chápeš, jak je to bizarní a absurdní? Pod takovejma blogama vůbec nečtu diskuze a většinou ani ty blogy, jak zjistím, že v tom zas bude další kupa sraček.

Rozumím Ti, s tím pingpongem to vnímám stejně. Možná jsi na to teď částečně odpověděla, ale psala jsi na blozích o své (dřívější) fóbii z lidí. Na druhou stranu ve své profesi se s lidmi hojně setkáváš a komunikuješ s nimi. Vím, že dnes nejen díky internetu řeší podobný problém spousta mladých lidí, co Ti pomohlo, kde se to zlomilo?

Já mám lidi ráda, chtěla jsem s nima dělat, dělám s nima a chci s nima dělat dál, moje profese na to nemá žádnej vliv. Fóbie se vždycky týkala spíš míst, kde se soustřeďuje hodně lidí pohromadě, MHD, nákupáky, obchody, hospody, vadila mi plná pozornost skupiny lidí, zkoušení ve škole, přednášky, prezentace a podobně. Hodně to souviselo se situacemi, kdy jsem nevěděla, do čeho jdu, jak to kde vypadá, co se bude dít. Každej jednotlivej člověk sám o sobě mi nevadí. Co to změnilo přesně nevím, byl to proces. Začalo mi to překážet. Pak jsem od jednoho člověka slyšela zcela zásadní větu. Když se ho ptali, co má člověk dělat, aby byl šťastnej, odpověď byla: "Nepřekážet si." A mně v tu chvíli došlo, že všechno, čeho se bojím, si vytvářím sama, že je to naprosto úchylnej a zvrácenej konstrukt mojí mysli a že nemůžu umřít na žádnou konkrétní situaci, ale vždycky maximálně jenom na strach z ní. Je to samozřejmě neustálej proces, ale tam se to zlomilo. A dalším obřím zlomem bylo natáčení, o kterým jsem psala v jednom blogu, to tak všechny ty moje konstrukce nabouralo a tak mě to vyhodilo z konceptu, že jsem se celá přenastavila. Ale o tom víc psát nebudu, zmiňuju to jenom proto, že to je možná nejpodstatnější událost mýho života a má vliv na všechno, co se se mnou od tý doby děje. Je to důležitej dílek skládačky. Takže co mi pomohlo? Nebát se. Nic a nikdo na světě ti nemůže ublížit, když to nedovolíš.

Pokud bych měl Tvou povahu nějak okomentovat, tak jsi pro mne velmi Metamorfózní bytost, s měnícími potřebami, tipoval bych Tě na první pohled na blížence, ale v Tvém případě mi to přijde složitější, má na Tebe vliv roční období, co se všechno mění, jsi submisivní, dominantní, nebo sama sebe nedokážeš nikdy dopředu odhadnout.

Velmi metamorfózní bytost jsem i sama pro sebe. :-))) A za tohle označení fakt děkuju, to si zapamatuju, protože to je přesně o mně. :-))) Pořád se měním, celej život. Přicházejí události, zážitky, setkání, myšlenky, který mě pořád posouvají někam dál, jinam, otevírají se mi jiný obzory, pohledy. Je to neuvěřitelně skvělý a zábavný, sledovat to, co to se mnou dělá, učit se z toho, růst z toho. Zvlášť fascinující je pro mě fakt, jak se některý mý názory a domněnky transformujou, když k nim získám informace z jiných zdrojů, od jinejch lidí, z jinejch Vesmírů. Takhle intenzivní proces je to posledních pár let a sama nestíhám pořádně sledovat, co se děje, někdy je to fakt fičák. Neustále ve mně probíhají nějaký změny, věci se skládají k sobě, zapadají do sebe, starý vzorce odcházejí, rozpouštím vnitřní hranice. Neumím to popsat, ale jsem už nějakou dobu jedna velká Metamorfóza. A vliv na mě má úplně všechno. :-))) Co se submise a dominance týká, mě to dělení na S/M nějak nebaví. Snažím se dělat, co cejtím, to mi nejde nikam škatulkovat. Ale jestli je nutný to nějak definovat, zdá se, že jsem čistokrevná vanilka.

Není vůbec nutné to definovat, také to moc nemusím, protože jsem občas jako břitva a občas jako beránek. Dostáváme se konečně k mužům. A možná i k ženám? Máš s nimi zkušenost? Jaký muž Tě zaujme na první pohled a neodoláš mu, čeho si všímáš, co Tě vzrušuje a jak snadno dosahuješ orgasmu.

Se ženama mám leda líbací a osahávací zkušenosti, většinou účelový. Nic mi to neříká. Dovedu ženský ocenit z hlediska fyzickýho, estetickýho, ale sexuální objekt v nich bohužel nevidím. Na první pohled mě zaujme takovej muž, kterej na první pohled vyšle informaci, že je Muž. :-))) Pak už je to souběh různejch dalších dílčích informací, který jsou pokaždý jiný. Hodně vnímám vůni, teplo těla, vibrace hlasu, takový ty podprahový věci, který buď fungujou, nebo nefungujou. Z pohledu fyzickýho mám ráda mužský se širokejma ramenama a velkejma rukama. Ale hele, tohle jsou všechno kritéria, který nejdou nijak shrnout a definovat. Chlap může mít sebevětší ramena, ale když z něj padají hovadiny, k čemu to je? Nejsem vizuální typ. Musí se mi spojit všechno dohromady. To je i odpověď na to, co mě vzrušuje. Obecně mám radši to prvotní kroužení a poznávání a jiskření. Orgasmus ani nepotřebuju. Není pro mě vůbec důležitej. Ty jo hele, já teď tady přemejšlím, když to po sobě čtu, že mně se ten orgasmus stejně nikam moc nevejde. :-)))

Máš se ráda a bylo to tak vždycky? Co Ti na sobě nejvíc vadí, co závidíš mužům a co bys s nimi nikdy nevyměnila?

To je vždycky vtipný s tím "mít se rád". Já žiju. Nemít se rád znamená pomalu se zabíjet a popřít tím pádem svůj život. Dneska na každým rohu čteš poučky o tom, jak se mít víc rád. Já sama jsem nikdy nepřemejšlela nad tím, jestli se mám dost ráda, jestli jsem dost hezká, jestli nejsem moc tlustá, jestli jsem dost schopná, ambiciózní, cílevědomá. Pokud ke mně ta pochybnost došla, vždycky odněkud zvenku a většinou začínala slovním spojením: "Měla bys ..." Neměla. Jsem, žiju. Tahle otázka "máš se ráda" ve svý podstatě neexistuje, tahle otázka je další konstrukce lidský mysli. Už mi nevadí nic. Těžko jsem se dřív smiřovala s tím, že jsem neuměla pracovat se svým vnitřním světem a díky tomu jsem občas ublížila lidem, který mám ráda. Teď už tak nějak vím, že to tak mělo bejt, že nemá smysl se za to trestat. Mužům závidím penis, co jinýho. :-))) Nebo jsem na něj spíš zvědavá. Kdybych mohla bejt na chvíli chlap, asi bych se šla nejdřív vyčůrat ve stoje a pak bych si sedla do parku a pozorovala ženský a sledovala, co to se mnou dělá. A nevyměnila bych s váma tu zodpovědnost, kterou máte. Jakože ať se na to z hlediska genderu koukáš jak chceš, chlapi jsou to, co udržuje praktickej systém v chodu. To je velkej tlak.

Kdy si připadáš nejvíce sexy, co bys na sebe nikdy neoblékla a čemu nikdy neodoláš?

Když jsem ve správný hormonální fázi. :-))) Nikdy bych na sebe neoblíkla latex a cokoli upnutýho, co nedejchá, potřebuju se volně hejbat! Čemu neodolám mi teď vůbec nejde vymyslet.

Nevadí, blížíme se postupně do finiše. Kdy jsi naposledy křičela a kvůli čemu to bylo?

Před třema a půl rokama na jednoho svýho klienta, na to fakt nejsem hrdá, ale šlo tehdy o vážnou věc, kterou provedl a horší bylo, že jí udělal naschvál, protože nepobral fakt, že ho vede někdo, kdo je o dvacet let mladší ženská. To jsem pak nemohla tři dny mluvit a pak jsem to těžko chroustala, sice se to urovnalo, ale ten člověk umřel o dva měsíce pozdějc na akutní rakovinu.

Tak to chápu, že Ti to celé utkvělo v hlavě. Má předposlední otázka, vím že miluješ kytky, zvířata, rodinu, o koronaviru jsi napsala dnes moc hezký blog, takže na to se Tě ptát nebudu. Čemu se s chutí zasměješ a potřebuješ alkohol k tomu, aby ses uvolnila?

Jo no, ne že bych si myslela, že umřel kvůli mně, ale bejvala bych si představovala víc času na stabilizaci toho vztahu. Ale to je zas akorát o mejch nenaplněnejch potřebách. Směju se furt, mám ráda echt černej humor, Kyanida a Štěstí například, český černý komedie, vůbec vlastně ten typicky českej černej humor, absurdní situace, hodně se směju v práci, mý klienti jsou ve vytváření takovejch situací nepřekonatelný. Alkohol už skoro nepiju, chutná mi, ale nedělá mi dobře. Nevadí mi jít tancovat střízlivá.

Má poslední otázka, chtěla by ses k něčemu vyjádřit, třeba k tomu, na co jsem se Tě zapomněl optat, nebo jen čtenářům něco vzkázat?

Že život je jednoduchej a definice k ničemu. :-))) A že tam mám jeden překlep, ve slově "konstrukty". Jinak si za vším stojím. :-)))

Na ten překlep se podívám, děkuju moc za rozhovor :-)

Já děkuju a omlouvám se.

Nemáš se zač omlouvat. Doufám se Vám rozhovor líbil a budu moc rád za Vaše komentáře.