Kozeny

Seděla Šeherezáda na prahu palácu a pražila kávu. A že pražilo slunko, tak byla docela nalehko. A že se nudila, tak na tabletu brouzdala po Amateroch. Voblídla někerý vobzvlášť pěkně postaveny kousky, někdy se i zálibně voblízla a pak voblídala taky konkurencu, až došla na tutok fotočku:
https://aws-foto.amateri.com/foto/7/5/0/0/g2298241/18958211/500x500.webp?1584256280
Musila se zamyslit: "Volečku, jak asi vypadám z boku? Jak ležim se znám, jak stojim se znám, ale zboku? Esli mi to sluší?" a rozhodla se to vověřit. Zavolala službu z malyho pruhovanyho domečku vedle palácovyho vchodu. Sundala podprdu, zalomila ruce nad hlavu a prej: "Jak vypadám?"
Strážnej celej v pozoru jenom vyhrknul: "Rozkaz!"
"Tak sem to nemyslila, esli mi to sluší?", ale nic jinýho než Rozkaz z něho nedostala, holt zelenej mozek...
"Seš blbej jak ten tvuj vocas! A zalez do budky, ať to nikdo nevidí...!"
"Šahrijárůůů, Šahrijárůůů, zaječela, až to bylo slyšet taky v truni síni. Šahrijár myslel, že ju někdo přepadnul a jak letěl po schodoch a v tem zlatym panovnickym plášťu, malem se přerazil.
"Vo co de?" koukal, jak tam Šehina stojí sama, ruky nad hlavou a kozy venku, jak kus vod Praxitela.
Šeherezáda si ho změřila koutkem levyho oka a: "Jak mě to sluší?"
Šahriár, kerej eště pořád nebyl v obraze, ju změřil pohledem vod hlavy k patě a od paty k hlavě a jen konstatoval: "Dyž já stejně nejrači vodzadu...."