Rozchod čtvrtý, den druhý

Zabouchl jsem dveře.
Klapnutí se vrátilo syrovou ozvěnou.
To dělají ty prázdné police a otevřené skříně, pomyslel jsem si.
Zdi volaly moje jméno.
Hladově volaly moje jméno.
Upřená pozornost chladných zdí říká, jako když pes vrtí ocáskem, že dlouho nikoho neviděly a že se těšily na majitele, na páníčka.
...že tu nikdo jiný není.
Zapálím v kamnech. Ne proto, žeby se chtěla koupat a já si přeju, aby měla teplo, až vyjde z vany nahá a mokrá jako panna z rybníka.
Zapálím v kamnech, jednoduše proto, že vzduch není zadýchaný, není prohřátý dívčím brebentěním a zpěvem a sahá mi chladem pod košili, aby se ohřál.
Umyju po ní poslední zaprasenou pánvičku. V myčce s ní cinknu o sklenici s jejím jménem, kterou ještě způsobně uklidila.
Není to poprvé, co odešla a patrně to není ani naposledy, ale stejně mne to pokaždý vezme úplně stejně, jako kdyby to byl první rozchod.
Když jsme se rozešli poprvé, hned jsem rozhodil inzeráty a navázal nová, krásná přátelství.
...to ji docela vyosilo.
Když jsme se rozešli podruhé, zrušil jsem objednávku na prsten a už jsem to nijak nekomentoval.
Při třetím rozchodu jsem jí připomenul, že ty banánovky na stěhování má v ložnici, klíč od auta je na magnetu na dveřích a PIN k CéCéeSce je rok jejího narození.
Příliš snadno jsem si zvykl.
Řeknete holce, že ji milujete a ona se jen pousměje a začne utahovat smyčky.
V noci ji vzbudíte, abyte řekli, že krásně hřeje a že pod dekou s ní je úžasně a ona si to vyloží, jakože odteď má začít uhejbat a dělat drahoty.
Připravíte výlet a ona najednou, zrovinka jako na potvoru, vlastně nikam nechce. Ale zejtra, to by chtěla, jo, zruš si šichtu a přehoď si zubaře, zejtra by se mi chtělo víc, když ani dnes nebudu dělat nic.
Snadno jsem si zvykl mávnout rukou a říct, že až se jí bude chtít, ať něco vymysí zase ona.
Že dobrý, já se zejtra ozvu, něco dneska mám, asi zůstanu v Praze, zejtra možná přijdu domů.
Že dneska prostě vařím tohle a jestli nechceš, zbyde víc na mně.
Přitom miluju, když mi v jedenáct v noci mňoukne do ucha, abych vstával, že má hlad. A že by to měl bejt losos, v parmazánové krustě, s bazalkou, rajčata restovaná na studené pánvi (má radši syrová) a to celé řekne slovy "...prostě něco, já nevím."
Miluju, když ani nezavřu dveře a jenom houknu do baráku "za pět minut odjezd, vezmi si hadry do lesa a baterku!" a zbytek je překvapení, dokud nevystoupíme po hodině jízdy v lomu a nezačnu lámat klacky na oheň.
Příliš snadno jsem si zvykl bejt starej.
Popravdě, ti mladí jsou kolikrát dneska taky už nehorázně staří.
Někdy si připadám tak starej, kolik je mi let.
Na to, jak jsem mladej, jsem dneska zase děsně starej.
*sF*