Kočky, kam se podíváš

Asi 14 dnů dozadu.

Jedu si takhle šalinou /pro Pražáky tramvají/ do práce. Znuděně koukám z okna, v hlavě pracovní plán s úkoly, jinak děláme na home office.Taky dobrý, člověk dožene resty, na který neměl v průběhu roku čas.Hlavně novej kompl, kterýmu se bráním zuby nehty s novýma win 10, to bude taky lahůdka.

Jak jsem tak zahrabaná v myšlenkách, časem mi neunikne strašně nenápadnej pohled kluka přede mnou. teda doufám, že je to kluk. V těch rouškách je houby poznat. Hnědý oči a asi se usmívá. Jde to vidět i přes tu roušku.Otočí se zpět a za pár minut zase na mě. Ještě si nasadil kretén sluneční brýle.Když se to tak rutinně opakuje asi podesátý, už to nevydržím a bafnu: Tady fakt děsně praží!

Kluk sundá brýle, zamrká picne mě prstem do nosu a řekne No tak se nezlob Emily.

Emily? Já jsem Martina? Jo ale ta rouška s těma kočkama patří k Emily strange.

No to mě poser. Já byla ráda že seženu matroš na dvouvrstevnou a kvalitní hadru a on řeší co je na ní.

Kolik mu může být? Dvacet?

Tak čau už musím vystoupit, jsme u nádru. Taky vystupuju a kam pokračuješ? Já- no hádej kam , do centra Brna který je ted úplně mrtvý, na Zelňák.

To máme stejnou cestu, já prodávám pizzu v okýnku, chceš ochutnat? Vyberu si sýrovou a než stihnu zaplatit, stáhne mi roušku až na bradu a dá pusu.

Tohle se přece teď nesmí.Ale zakázané ovoce nejvíc chutná.

Kdybych šla ještě dál tak při výletech za maminkou do Mostiště mě docela okatě balilo na bus zastávce 18- leté modroočko :-)