Takový normální víkend

Tak si říkám co mě chybí ke štěstí. Po sobotní lehké ranní kocovině (páteční dárek od severních přátel v podobě oblíbené lahve s krystalicky čirou tekutinou s věnováním, ať si ho ve zdraví užiji, nešlo jen tak ignorovat) mě dohnalo svědomí.

Řekl jsem si, že dělání všechny smutky zahání a vydal se opravit propadlou dlažbu na zahradě. K večeru byl výsledek uspokojivý, ale svědomí stále nemělo dost.

Troufl jsem si tedy na další level hry zvané život. Povidlové buchty. Zkrátka výzva, premiéra, říkejte tomu jak chcete. Já byl v oboru pečení panic. Jako za mlada jsem nastudoval naučnou literaturu a pustil se do díla. Škoda, že dostupné zdroje nepíšou, že po poctivých 90 minutách kynutí, je těsto jak z pohádky Hrnečku vař. No nic, když jsem vše pochytal a řekl hrnečku dost, dalo to skoro na dva pekáče.

Výsledek? Za mě dobrý. Dokonce i pubertální dítka s miliony průpovídek jen mlčela a cpala se..

Jaké z toho plyne ponaučení? Vztah se ženou je tak trochu jako těsto. Na začátku to chce hromadu odvahy, než se pustíš do díla. Když se vše zadaří, tak neusnout na vavřínech, nebo se také může stát, že uteče.