Také nestíháte?

Poslední doba mnohým z nás přinesla nepoznané – vyjma nošení roušek, dezinfikování rukou na každém rohu a home office také domácí výuku dětí. Jana, moje kamarádka a kolegyně z práce má tři, všechny na základní škole. A hroutí se…

Snad každý všední den mi volá a svěřuje se mi se svými problémy. A tak si vyposlechnu, že tohle dítě má přenos výuky po skype tehdy a tohle jindy, tehdy dělá nemožné úkoly, co se nedají stihnout, pak zase s dalším dítětem procvičuje zlomky… Hodinový vodopád jejích slov si vyposlechnu, aniž bych se sama dostala ke slovu. Ledaže po mě něco chce. „Andy, ty máš ráda historii, můžeš mi něco říct o…“

Probíráme husity a ona se mnou řeší, jak šly jednotlivé bitvy po sobě. Nevím, nepamatuju si to. Proč si to nevyguglí?!

Nebo vyjmenovaná slova… „Tam jsou nějaký úplně jiný, než jsme se učily my,“ diví se. „No tak asi jsou, Jano…“

Vždy pokládám telefon unavená, jako bych výuku jejích dětí vedla sama. A druhý den zase: „Andy, pamatuješ si ještě dělení mnohočlenu mnohočlenem?“ Ach bože!

A do toho se mnou občas řeší pracovní věci, přičemž ji mnohdy s něčím pomáhám. Uznávám, že toho má hodně. Učí, vaří, udržuje domácnost a snaží se pracovat… Její manžel je pořád v práci, ten ji příliš neodlehčí. Proto mi Jana fňuká do telefonu a svěřuje se i s nejintimnějšími detaily – že se nezmůže na sex a nemá vůli si ani oholit nohy, natožpak něco dalšího. Tohle opravdu nepotřebuji vědět.

„Andy, já začala pít,“ přiznala se mi jednou. „Ten moula není schopen pochopit názvosloví oxidů. – Musela jsem si otevřít flašku.“ Soucítím s ní a doufám, aby nechtěla radu, jak na to. Oxidy opravdu neznám.

Zítra bude pondělí a já už očekávám další její hodinový telefonát... Ale vlastně se na něj i svým způsobem těším. Je to kamarádka a má ke mně důvěru. A já k ní. Až tahle situace pomine, sejdeme se, popijeme a já ji nechám vyplakat na svém rameni, bude-li chtít.