Šimkovy sady

Sedím teď venku, konkrétně Šimkovy sady, je tu krásně, až na ten pocit, že mě tu neustále něco kouše!
Někdy je fajn si provětrat hlavu, když je na mě toho už vážně moc. Asi ani nějakej pud sebezáchovy nehraje roli.
Skoro jsem zapomněla na to, jak krásně Hradec voní v tmavé pokrývce osvětlen nočníma stojákama. Hah. Samozřejmě člověk musí být obezřetný. Na každém kousku to vonělo jinak, jinde jakýmsi kouzelným odérem města a jinde zase zatuchlé kanály. Přesto bych tyhle vůně nikdy nevyměnila za vůně vesnice. I když hrozí silné alergie. Je to klid. Ale na druhou stranu to odkrývá moje děsy.
Jsou věci, kterým se ani já sama neubráním.
To vlastně není žádná novinka, možná by se hodil pepřák.
Kolikrát jsem taky měla pomyšlení, zakusit jiné ovoce, prožívat to vzrušení, vlastně bych to asi doteď neudělala, úplně se klepu z toho jak píšu tyhle řádky. Moje důvěra je zlomená a nejsem si jistá, jestli jí už chci opět slepovat dohromady.
Chvilku pomýšlíte na budoucnost, která se ve vzeřině rozpadne a já jsem na tom teď tak, že jistě docházím do bodu kdy nechci jistě děti. A vlastně se mi splnila předtucha, kterou jsem měla už od jisté doby.
Neboj se čtenáři, neustále se rozhlížím kolem sebe, když ti píšu tyhle řádky.
Po cestě sem mne unášely vůně procházejících mužů. Ženy, znáte to? Když jdete nocí a projde kolem vás muž který má kouzelný závan? Je to jako by mě unášel obláček štěstí a zároveň se ve mě hromadí chtíč.
Zhluboka se nadechnu.
Přivírám oči, už mě odnáší moje fantazie, hraje si to se mnou jak s gumovou panenkou.
Zahráváš si s ohněm.
Držím v sobě predátora, chladnokrevného.
Je to jako šelest na srdci.
Kolik myšlenek mojí hlavu tíží.
Jenom jeden člověk na světě věděl všechna má temná tajemství. Kde je teď?
Kde jste všichni když je vás potřeba?