Vyrazil jsem dnes na kajak na náplavku v Praze. Kajak beach bar umožňuje si pěkně on-line rezervovat a vydat se na vodu. Kolem třetí jsem sám vyplul. Přestože za poslední rok už je to třeba po dvacáté, tak jsem vždy plul nahoru k baranďáku a zpět. Nějak mne to zatím nelákalo směrem k Mánesu.
Dnes jsem tam zamířil. Nejprve podél náplavky, kde jsem pozoroval zamilované dvojice, kamarádky na příjemné odpolední „štěbetačce“ na sluníčku u vody, partičky i pracovníky na lodích chystající se na hosty. S radostí jsem silou zabíral a užíval si rychlosti.
U Mánesu jsem přeplul ke druhému břehu a pozoroval. Druhý břeh byl skoro opakem, málo lidí a téměř žádné zahrádky a výrazně větší klid.
Pak jsem jí uviděl. Připomínala mi jednu baletku, která u nás pracovala.
Krásná, štíhlá a s hrdým držením těla seděla na kraji mola, houpala bosé opálené nohy nad vodu a hrála na harmoniku. Tahací. Krásně. Táhlé, teskné harmonie Nohavicových písní. Divné století.
Připlul jsem blíž a poslouchal. Vodácky jsem pozdravil tiše „Ahoj“. A vplul jsem do jejího koncertu na vlnách Vltavy. Naproti Tančícímu domu, náplavce, mostním obloukům a schouleným labutím.
Byla magická, nádherně hrála a já si to užíval. Uvědomil jsem si, že „jen to pozastavení“ je jedinečné. Po chvíli mne proud zanesl skoro k jejím nohám. Obeplul jsem malé kolečko, poslechl si ještě jednu skladbu a pochválil „Umííí. Děkuji.“ Mile se usmála a poděkovala též za milou společnost.
Zabral jsem pádla a vyrazil zpět proti proudu. Prozkoumal jsem ještě smíchovskou loděnici, ale nedalo mi to a vrátil jsem se zpět.
Už tam nebyla…