ZlatkaX jako v pohádce:

Tváře umouněné od popela, ale kominík to není… klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není… šaty s vlečkou,
stříbrem vyšívané, ale princena to není, jasný pane… Je to ZlatkaX, to pozná
každej! Je to přeci jasný, pane!


A to Zlatíčko má macechu, co je úplnej poděs a eště dvě posahaný ségry.
Teky nemluvím vo Sajulince, ale myslím ty druhý, co maj úplně jiný nicky. No a všecky sou říčný za chlapama a tak se chystaj na dýzu.

„Chtěla bys s náma X?“ popichuje stará. „Kerej by chtěl Zlatku ala Carbonare? Eště by se tě vylekali!“ A udělala
Zlatíčku na čele dvě šmouhy vod popela.

„A aby ses tu nenudila“, nasypala jí
do vošatky fizule, vlašáky a aby to měla těžší, tak přidala i česnek. Jen vodjely, dala si ZlatkaX vlasy přes ty šmouhy a kouká, kdo jí pomůže. Holoubci nikde. Když tu pojednou: „Šupity, šup…“ „Kdopak nám to přišel?“ Dvě kozičky a pomohly s česnekem i vlašákama. A co ale fizule? No ještě, že má Zlatíčko taky ruce a hnedky bylo všecko hotovo.


A tak mohla Zlatka aspoň na dvůr a kouká, kdo to k ní běží po silnici.
Její věrný dobrman, co se menuje Vořech.

„Voříšku, Voříšku, copak dobrýho mi
Srstka posílá?“ Vořech se zrovinka vracel z útulku, kde byl za kamarádama,
na kus řeči, ale hnedky sahal do batůžku, co měl na zádech a vytáhl krásný bílý
šaty až po zem i se střevíčkama. „A kdepak mám prádélko, drahý Voříšku?“ ptá se
Zlatíčko.

„Budeš se vdávat, tak už ho nebudeš
potřebovat.“

„Vopravdu svatební?“ opáčila Zlatka a pohladila šaty, kerý si mezitím voblíkla. „Vem si sebou už jenom todle!“ štěkl
Vořech a vytřásl z batůžku froté vosušku, na které byla silueta ženské
postavy a nápis: www. Amateri.cz.

„A pamatuj, že ty šaty sou kouzelný,
jak potkáš toho pravýho, tak ti kozičky vypadnou samy ven…“ dodal Vořech a začervenal se.


Zlatíčko hupla do svý bílý Audiny, co se krčila v koutku ve stodole a kerý říkala „Jurášku“ a vyrazila do světa. Jak tak sviští, tak najednou vidí
na kopečku betelnej zámek. Zastavila pod ním u hospody a slyšela, jak v ní
dobří lidé zpívají.

„To su už určitě v zemi dobrého prince Jaroslava“, řekla si a mazala po schodech nahoru. A jak tak běží, tak najednou kouká, že jí koukají vobě kozičky. „Aby tak?“

„Musím se podívat, esli mám všecko,“

Předklonila se a vyhrnula si šaty,
jak mohla nejvíc.

„Ano, střevíčky mám voba!“

Ale to už koukal z vokna princ a volal: „Mámo, táto, nechystejte bál, chystejte mi veselku, chystám se mít potomky!“

Jo a ty důry, ty děsný čůzy, vodvezli z Hanybany rovnou na záchytku!