i chlapi pláčou

Chtěl bych reagovat na jeden blog před nedávnem zveřejněným. Měl jsem úžasného kámoše, byl to náš pes Goro, byl to bílý Akita přesně jak v tom proslulém seriálu, když jsme si jej pořídili, věděli jsme že je , jak se říká bez papírů, měl jsem tenkrát pocit jak bychom sehnali podměrečnou rybu, ale bylo nám to fuk. Postupem času jsme přišli na to, že máme toho nej nej psa na celém kulaťoučkém světě. Po roce se mu zakalil zrak a lékaři nám sdělili, že Goro slepne (ježiš to je blbej výraz) Gorouš byl i nadále tím nejlepším a nejusměvavějším psem a nejlepším kámošem, orientoval se skvěle a na procházkách v polích běhal bez vodítka a když zavětřil stopu, bylo mu úplně jedno, že nic nevidí a že jej voláme. Obyčejně dorazil domů tak o hodinku později než já, byl špinavý usměvavý a náramně spokojený. Už v té době mi dost lidí říkalo, že by to bylo lepší „vyřešit“. Pro mne to bylo nepřijatelné, dokud mu to nevadilo v životě, tak to byl kámoš jen prostě neviděl. Uměl s tím žít a plnohodnotně. Bohužel, to slepnutí bylo důsledkem jakési choroby a léčit oči znamenalo mu jen zpomalit nevyhnutelné a zároveň zničit mu chemií vnitřnosti, takže s námi žil tak jak byl. Krásných dlouhých osm let mi dával dennodenně radost za kterou nic nechtěl, jen trošku granulí, podrbat a občas kousek salámu nebo buřtíka.
Jednou přišel den, kterého jsem se bál a věděl jsem, že jednou přijde. K jeho všem problémům jej stihla mrtvička, ztratil orientaci a život se změnil na tiché smutné utrpení. Pak musíte udělat pro svého přítele i to co se vám nechce. Berete jej do auta a víte co vás čeká, s nikým nemluvíte, protože hrdlo vám svírá nepopsatelné pálení, na cestu není pro slzy pořádně vidět a ve zpětném zrcátku vidíte tu bílou usměvavou tvář se zakaleným zrakem . Neptá se kam jedete, co tam, on vám důvěřuje, jste jeho pán, jste jeho přítel jste někdo pro koho by se do roztrhání těla porval, jste někdo komu plně důvěřuje. Pak vystupujete z auta a necháte jej očichat rohy a víte, že je to naposled. I do ordinace, i když nerad s tebou půjde, pak jak si paní doktorka přeje si jej vezmeš do náruče, cítíš jeho teplo a to jak v klidu se u tebe stulí, protože je přeci u tebe tam se mu nemůže nic stát.
Po tvářích se mi kutálej slzy jak hrachy, mé vzlykání přes veškerou snahu je dost hlasité a přítomnost několika lidí je mi úplně ukradená. V dlaních cítíš jak jeho tělo těžkne, když jej opouští život. Doktorka i sestra odcházejí do vedlejší místnosti zůstáváme jen sami dva. Jsou slzy, které neudržíš a já mám pocit, že jsem zrádce. Vždyť se mnou se mu nemůže nic stát a pro mne by se nechal roztrhat.
Ještě dnes, když to píšu mi tečou slzy po tváři a jsem rád, že jsem sám. Chlapi pláčou, ale ……