Včera ráno jsem si u blogu Anoli alesev trochu zabrumlal....protože.....proč já vlastně brumlám...., když mám rád srandu, rád se směju....
Od doby, kdy mi Kapička poprvé řekla, abych nebrumlal, jsem o tom mockrát přemýšlel....snažím se nebrumlat, ale moc mi to nejde, to druhý Já, většinou přepere to první Já a je hotovo....

Přitom přemýšlení, jsem došel k zajímavým závěrům......já už je znám zdřívějška, nevymyslel jsem nic nového....jen se člověk utvrzuje, že to prostě je taková asi moje karma.....

To že si v supermarketu neomylně stoupnu do fronty, která je nejpomalejší, to je asi to nejmenší.....

Ale jsou věci, který nesmím dělat a třeba ani ně myslet....kdykoliv to poruším, jedno z jakého důvodu, je z toho průser....a musím si říci, vidíš vole, co sis myslel, že ta karma je pryč, jo prdlajs a buď rád, že to dopadlo, jak to dopadlo....

V životě mě potkaly věci, nad kterými zůstává rozum stát....nad některými se pousměju, nad jinými kroutím hlavou, některé jsou mi pro výstrahu.....

Jednou si paní brtníková pořídila lodičky, to jsme spolu ještě chodili, věděla, že se mi to líbí a byla v nich fakt k sežrání....
Jenže kdykoliv jsme se milovali a měla je na sobě, protože jsem na to prostě úchyl, stal se nějakej průser, dokonce to došlo tak daleko, že jsme se na nějaký čas rozešli.....
Dlouho jsme to bez sebe nevydrželi, vzali se, lodičky nějakej čas byly uloženy v krabici, vše bylo ok...pak jsem si na ně vzpomněl a průsery pokračovali....až to zase došlo tak daleko, že se paní brtníková na nějaký čas odstěhovala k rodičům....
Zase jsme to bez sebe dlouho nevydrželi......vrátila se a lodičky už nikdy nevzala na sebe a při jedné čistce botníku, letěly do popelnice.....od té doby jsme pořád spolu a s jinýma botama se to už nestalo...

To ještě je pořád relativně sranda.....co je mnohem horší, kdykoliv si pomyslím, že jsem šťastnej a spokojenej, těším se na něco hezkého, začnou se dít věci.....

Možná už jsem to někdy psal.....
Když jsem si před 29lety přivezl paní brtníkovou se synem s porodnice, byl jsem šťastnej jak blecha....odpoledne jsem jel zařídit nějaký věci a vracím se domů.....mám to domů asi dva kiláky, jedu za wartburgem, říkám si, nebudu ho předjíždět, nespěchám, byl jsem v nějakým dobrým rozmaru, jedu lážo plážo, takhle nejezdím, normálně bych ho předjel, wartburg se mi vzdaluje....přijíždíme k takovému obyčejnýmu esíčku, najednou hrc-prc, z wartburga je hromádka pokroucenýho plechu, jedna žena, se ten večer nedočkala svého manžela a dcery.....až doma mi došlo, že jsem mohl být na jejich místě.....

Ještě jsem byl mladej, nepřikládal jsem tomu nějakou váhu, jen jsem si řekl, že jsem měl štěstí....
Jenže když se to začne opakovat, sice ne takhle fatálně, ale dost dramaticky na to, aby člověk nad tím mohl mávnout rukou...

Jednou, zbýval týden do vánoc, byl pátek poledne, když mi syn volá, že máma leží doma na podlaze a nehýbe se....
Nezbývá, nežli mu říci, ať zavolá záchranku.....kdysi jsem o tom napsal blog.....nebudu se dál rozepisovat, ale člověk si uvědomil, jak je na tom druhým obrovsky závislý, že je fajn mít děti, který umějí racionálně jednat a že to štěstí, nemusí být pokaždé po ruce, stačilo, aby syn nepřišel dřív ze školy, nebo aby paní brtníková šla po noční do ložnice, kam by nikdo hned tak nešel, až možná já večer......člověku by ze života zbyly trosky......

Těch příkladů bych tady mohl napsat více.....prostě to vidím po svým.....taky se mi nelíbilo co ségra dělá, jak to dělá, brumlal jsem, že by měla ubrat, že to dlouhodobě nejde být na hraně....stalo se, to co jsem ji nepřál, ale tam někde uvnitř jsem věděl, že se to může stát....

Anoli alesev, to moje brumlání není o tom, že bych ti něco záviděl, naopak, přeju ti to....., ale prostě z toho cítím, jak moc ti na něm zaleží a vím, jak stačí málo, aby se to zhroutilo jak domeček z karet....jak je to křehký a jak si to nepřipouštíme, že to je křehký.....
Já těmhle blogům říkám rouhání a zahrávání se štěstím....první blog dobrý, druhý, to už kroutím hlavou a u třetího si říkám, proboha proč, vždyť už všichni víme, že si našla toho pravého (nebo on tebe)...a začne můj vnitřní neklid....

Psycholožka mi tenkrát řekla, že mě tohle jednou zabije...že to srdce jednou nedá....jo možná má pravdu, alespoň vím, na co jednou umřu.

Asi by to chtělo něco optimistickýho, ale na to jsou tady jiní...