Můj trapas v sauně

Váhala jsem, ale nakonec ano, podělím se s vámi o můj další trapas.
Jak mnozí víte, mezi mé koníčky patří i saunování. Jenže stejně jako v létě nechodím na lyže, tak i v létě moc nechodím do sauny. Letos jsem byla asi jen 2x. Vybavuji si, že někdy na začátku, co otevřely aquaparky jsem tam zašla, ale všude s sebou tahat roušku mě nebavilo a měla jsem i jiné zájmy. Podruhé jsem šla tento měsíc. Měla jsem spoustu vyřizování a poslední aktivita mi odpadla. Mohla jsem jet domů, ale zamyslela jsem se, co jde dělat v Brně, ve kterém jsem se zrovna nacházela a napadlo mě testnout novou pobočku Saunie v Bohunicích kousek od fakultní nemocnice a Masarykovi univerzity.
Po chvilce hledání jsem vchod objevila a vstoupila, vyzvedla si náramek, odmítla věrnostní kartičku a šla do šaten. V rámci zkrácení už tak dlouhého textu vše následující přeskočím a jsem v saunovém světě, kde si procházím nabídku saun. Zapluji do bylinné. Když z ní vyjdu, lidé se hromadí na chodbě. Otevřené dveře finské sauny mi dávají tušit, že by mohl být nějaký ceremoniál. Kouknu na seznam rituálů a první je v pět. Pohlédnu na hodiny a koukám, že už je tolik hodin. Nicméně proč ne, stoupnu si do skupinky a chvíli čekám. Nashromáždí se nás docela dost, přijde Ondra a vyzve nás, ať vstoupíme. Ondra je mladý a malý strašně hubený klučina. Vešlo by se nás i víc, přesto je většina kapacity obsazená a všichni sedíme. Ondra pustí hudbu a začne. Víří horký vzduch a polévá kamna. Finská sauna není, byť většina lidí to má naopak, má oblíbená. Je tam na mě prostě velké horko a malá vlhkost, nevydržím tam. Rituál je jediná chvíle, kdy to zvládnu. V minulosti jsem absolvovala několik rituálů, ale vyloženě je nevyhledávám. Je mi horko a myslím jen na to, abych vypadla, ještě nikdy jsem však nezažila, aby z rituálu někdo odešel v průběhu a i mě by to bylo trapné natolik, že raději vydržím. A vždy se mi to povedlo.
Už od první minuty v hlavě odpočítávám, kolik minut ještě zbývá. Ondra udělá dvě ze tří sestav. Nevím, jak to nazvat. Na dotaz, zda vyvětrat nebo víc zatopit se snad všichni shodnou, že zatopit. Mlčím. Ondra se zeptá, zda jsme všichni v pohodě. Mlčím, přeci nebudu jediná. Zatopí a znovu na nás vhání horký vzduch. Myslím jen na to, až nám poděkuje a budeme moci vypadnout. Takové stavy mám ale během ceremonií zcela běžně. Vždy nechápu, proč jsem tam zase vlezla. Začne se mi motat hlava. Uklidňuji se, že už je konec. Při dalším mrknutí už docela ztěžka otevírám oči. Po následujícím mrknutí už oči neotevřu. Cítím, že se nějak nakláním na stranu. Hlavou se dotknu chlápka sedícího vedle mě. Pak už mám okno.
„Slečno, haló, slečno,“ slyším. Otevřu oči, páč jsem hrozně zvědavá, kdo koho volá. Koukám do stropu. „Už přichází k sobě,“ řekne někdo. „Slečno, slyšíte mě?“ ptá se mě Ondra a dřepne si. Slyším ho, dokonce ho i vidím, jen z nějakého důvodu nemám potřebu odpovědět. Sama nevím proč. Otázka se několikrát zopakuje a když nereaguji, Ondra odejde. Pomalinku přicházím k sobě. Prohlížím si lidi, co si prohlíží mě. Okolo mě stojí asi desítka nahých chlapů. Koukám jim na ptáky. Zajímavé, že mě v tomto okamžiku zaujaly právě jejich přirození. Odehrává se scénka z jednoho z dílů Troškovy trilogie Slunce, seno, erotika, kdy skupina nudistů vytáhne z jezu Cecilku, farářovu kuchařku a ta prožívá asi to, co já. Jen je malý rozdíl, já jsem taky nahá, Cecilka byla oblečená. Jeden z chlapů mi drží nohy nahoře. Mám je tak celou dobu, co se tu válím. Už je mi lépe, když přijde Ondra se skleničkou s brčkem a chce, abych se napila. Je to strašně sladké. Ondru vystřídá nějaká paní, zřejmě svědkyně toho mého trapasu, která mi podepře hlavu a piji bez slánky. Uklidňuje mě, že i jí se to při začátcích stalo. Zřejmě přicházím do plného vědomí, protože bych se nejraději propadla do země. Chlápek mi položí nohy a nechá je pokrčené. Uvědomím si, že už je večer a já jediné jídlo, co za dnešek zvládla, byl štrúdl v pět ráno a čaj. Od té doby ani kapka vody, ani sousto v ústech. Příčinu zřejmě máme. Myslím, že už bych dokázala odejít po svých. Většina mužů se rozejde. Naopak po mě koukají nově příchozím, ležím na zemi zrovna u vstupu. Chystám se sednout si. Jeden svalnatý chlap mě z ničeho nic vezme do náruče. Prý, ať se tam tak neválím. Nevím, jestli jsem byla rudá kvůli studu nebo přehřátí, spíš ale to první. Nesl si mě jako, já ani nevím jako co, ale všichni po nás koukali. Nakonec mě položil na lehátko v odpočívárně. Začala jsem se shánět po nějakém prostěradle. To mi přinesla nějaká další slečna, kterou si ze sauny pamatuji, jen mě nekřísila. Chci vstát sama, chlap mě ale znovu bere do náruče, rozprostřou pode mnou prostěradlo, položí mě na něj a zabalí mě. Já už dávno při plném vědomí, takže trapas si plnohodnotně užívám. Soucitnými pohledy mě všichni kontrolují, nejspíš zda ještě dýchám. Ležím dalších dvacet minut.
Pak vstanu a jemně malátná bez pohledů doleva či doprava „hrdě“ odejdu. Vlezu do sprchy a během ochlazování popíjím tekoucí vodu. Vyjdu z ní a nikde nikdo. Do sauny už nejdu, na to nemám koule, páč mi holky máme jen balóny, já spíš míčky. Vsugeruji si, že když mi horko udělalo špatně, chlad mi udělá lépe a zajdu k ochlazovacímu bazénku. Na tabuli píší, že má voda 9 stupňů Celsia. Tento údaj mi nic neřekne a začnu klesat do vody. Když mám vodu u kolen, zastavím se. Úplně začnu cítím, jak mi mrznou nohy, jako bych stála po kolena ve sněhu. Rychle vylezu. Nohy chvíli necítím. Úplně nechápavě koukám do bazénku, jak tam může někdo vlézt. Hecnu se a jdu znovu. Opět ke kolenům, vše se opakuje. Já odhodlaná se spustím a namočím si i klín, pak okamžitě vylezu. Přejde vlna zimy a sama sobě řeknu: „Musíš.“ Potřetí se vše opakuje, přesto nohama ucítím dno. Čapnu si a jen hlava mi zůstane nad vodou. Okamžitě zase vylezu a musím si dát teplou sprchu. Pak se vrátím do šaten a jedu domů, protože už jsem trapasila dost a vážně nemám potřebu někoho z mých zachránců potkat.
Odstavec o chladicím bazénku jsem napsala jen pro zajímavost, když už jsem v blogu do sauny zamířila, přesto by mě zajímal i váš názor, dáváte tak studenou vodu? Od té doby vážně přemýšlím, jak někdo může vlézt v zimě do Vltavy. V Uherském Hradišti i v Pasohlávkách do ochlazovacích klidně vejdu a nějakou domu tam vydržím. Dokonce jsem si jednou lehla na sníh a šlo to, jen tady vážně ne. Možná jsem jen z formy.
Tak snad jsem trochu pobavila a přeji úspěšnější den, než jsem měla tenkrát já. 