Retro

Jsou dny, který Vás nutí přemýšlet o věcech „mezi nebem a zemí“, třebas právě kvůli tomu pošmournýmu počasí venku. Díky němu se Vám možná i líp dýchá a funguje stejně jako mě.

Uvaříte si čaj, zapálíte svíčku – takovou tu podzimní, co na Vás čeká zbytek roku někde uložená v krabičce … Tyhle vůně od Yankee jsou omamný … Miluju ty těžký, který připomínají už Vánoce, který se blížej … A který mi něco připomínají a vytahují z paměti vzpomínky …

Třeba to pižmo – to je cítit jako on … Zavřu oči a jakoby tu někde opodál za mnou stál s tím svým potutelným úsměvem, s těma jiskřičkama v jeho sametově hnědých očích … V ten moment si na malilinkou chviličku znovu uvědomím jak moc jsem ho milovala a on mě … Jak mi chybí, jak ho nikdo nedokázal „nahradit“ … A jak to vlastně ani nechci, protože to nejde. Každej z nás je nenahraditelnej originál …

Levandule a bergamot je babička, vůně tabáku a vanilky tatínek a maminka ...

Procházím pak za bubnování kapek deště na okna uložený psaný „dopisy do nebe“ a videa co jsem začala sama sobě točit jako terapii toho, co se okolo mne dělo a děje. Je to uklidňující a zároveň zvláštní, když vidíte, jak se časem měníte nejen fyzicky, ale hlavně psychicky … Jak moc Vás to bolelo a překonali jste to, protože jinak to nešlo ...

Vidím, jak procházím různými fázemi vztahů k lidem okolo … Jak těžce nesu uvnitř různý události okolo mne, zatímco navenek jsem jiná … Jak málokdo ví, kdo jsem doopravdy uvnitř a silně si uvědomuju, jak si někteří lidé nezasloužili poznat pravdu, nakouknout pod tu viditelnou „slupku“ …

Jak je dobře, že jsem nikdy neposlala, ani neukázala některý z nich lidem, kterým byly určený, že jsou jen uložený … Zvlášť ty z poslední doby ...

Před pár dny jsem se třeba dozvěděla něco, co hodně zasáhne nejen můj život – a o to je to možná horší a bolestivější …

Co nejde jen tak změnit, jen doufat, že to dobře dopadne … A to zase jo, navenek budu vždycky ta nad věcí, silná, drzá a tak, vlastně jsem to už u lidí, co jsem doopravdy milovala několikrát ustála, nic jinýho totiž nezbývalo, než se smířit s realitou, přesto stát tiše plná naděje vedle i když jsem věděla, že to nedopadne dobře a milosrdně jim lhala do očí …

A jako retro vzpomínky jsou fajn tyhle dopisy a videa třebas – a zrovna pro mne …

Vidím, že nejsem zase tak Stony, jak to vypadá, což je teda dobrý, sama jsem nečekala, že ještě dokážu být občas jako dřív … A hele, čím dál častěji a to je super ...

Že už nejsem ten rozesmátej a bezstarostnej diblík s blond vlasama pod zadek co si sbalí jakýhokoliv kluka, co se mu líbí a prostě si ho dá a jde dál za svým …

A ani bych nechtěla být. Teď už vím, co nechci a že někdy slovo „ne“ je větším vyjádřením řekněme „citu“ k druhýmu člověku, než udělat něco do čeho se nutím, jen abych mu vyhověla …

A taky dokola věřím – věřím v naději, lásku, v lepší budoucnost … Věřím, že dokážu být silnější, než si myslím …

Krásný úterý všem ...

----------------------------------------------------------------------------------------

V bolesti není nic bolestnějšího než to, potlačuje-li se její projev …
Slzy, jež polykáme jsou mnohem trpčí těch, které proléváme …
Proto mám ráda déšť, protože jako jediný dokáže zakrýt slzy ...