Čekám

na nemožné, až zazvoní u dveří a splní naše touhy. Ale to se nestane. Bylo by to bláznivé, troufalé po všem co se stalo. Čekám na signál, který rozpípá telefon. jedna smska. Blbý zvuk, který rozvibruje celé tělo, srdce vyžene do závratných výšin. Zrychlý dech s očekáváním co píše. Nepíše nic co by stálo za zmínku, obyčejná slova. Nic osobního, jen všedního. Tlak se pomalu ustaluje, srdce se zklidňuje. Po dvou hodinách psaní o ničem, s přáním dobré noci se loučíme. Tolik nevyřčených slov z mé strany nic nezmění, i když je napíšu/řeknu stejně se nic nemění, Zeď z kamenů je nerozbitná.