Máš nějaké „spešl“ přání,

mamko, když Ježíšek skoro klepe na dveře?
Jo, přesně takto se tuhle zeptala dcera, když jsme se potkaly a daly spolu kapku svařáku, což je takový náš dlouholetý předvánoční rituál
Ani jsem si nemusela moc tu starou bílou hlavu „namáhat“, protože tohle přání mívám vždy před vánocemi posledních 24 let.
Strašně moc bych si přála abychom se u Štědrovečerního stolu setkali v plné sestavě a prožili to všechno spolu stejně, jako kdysi dávno, před lety.
Aby to bylo o rozsvíceném stromečku, pod kterým jsou naskládané dárky, svátečním ubrusu a svátečním porcelánu, skleničce lahodného Campari, rybí polévce, bramborovém salátu a míse s usmaženým kaprem.
Normálně jsem docela racionální, stojím nohama pevně na zemi, na zázraky moc nevěřím a jen zřídkakdy se podaří „opít mě rohlíkem“.
Taky obvykle nemívám přemrštěná přání, ale tohle přání se každoročně a celá ta dlouhá léta zákeřně zezadu dostaví a já podlehnu, s tím přáním usínám a taky se s ním budím.
Asi to, zatím, ani jinak být nemůže, protože ještě ten krásný čas, tu dobu, kdy nás doma bylo víc, ještě pamatuji. A jakkoliv ten strašák, který krade nejen paměť, a který se na naši rodinu-maminku a později i sestru „přilepil“ a co už mnohdy doráží i na mně, ten mě, zatím, ještě „nedohnal“, ale jak dlouho ten úprk před ním vydržím, to netuším.
Proto, možná, ten čas adventní, kdy napeču cukroví, koupím stromek, jmelí, zapálím si svíčky, pustím muziku, co jsme rádi poslouchali, a když pak zavřu oči, najednou jsou tu všichni se mnou, vzpomínám na ně a v tu chvíli jsem šťastná, a asi i proto ho tak miluju