Coby kdyby?

Vzpomínám si na dost obdobných momentů, jako je ten co zažívám právě teď. Všichni moc dobře víme, že lidi z našeho života přichází a odchází. Někdy to bolí, někdy se vám uleví.
Co teď tíží tvůj život. Tolik nevyřčeného a ústa neustále zavřené. Úzkost nedovoluje je otevřít. Nedokáže vyjadřovat co cítí. Když je v nátlaku tak radši přestane mluvit úplně. Nátlak stoupá a já mám pocit, že už moje ústa ztrácí sílu. Zvyšování hlasu, proč? Zlepší se tím něco? Jistě že ne. Stoupáme vzhůru a ke dnu, čekám ne ten odraz, odraz ode dna. Světlo které dá mi směr, všude kolem mne jen přítmí, ptám se, kde jsi světlo?
Nedokážu nepřemýšlet. Coby kdyby? Coby.. Jak je možné? Jak? Lidé spojují naše cesty, lidé, kteří se v našem životě už letmo ocitnuli. Paranoia. Nebo jak bych to měla nazvat.
Asi jsem od jisté doby úplně posedlá. Každé naše rozhodnutí ovlivní tolik věcí. Hodně přemýšlím o tom co vlastně dělám, kam udávám svůj směr, ale někdy nemůžu najít tu správnou cestu. Dávám si jen otázku, je tohle ta správa?
Nebo to je cesta k samotnému konci?