Roleplay

Tenhle výraz používanej tady na serveru sedí jako prdel na hrnec i v životě myslím.

Většinou všichni hrajeme role – role „úspěšných a šťastných“ holek, kluků, partnerek/partnerů, milenek/milenců, rodičů, podnikatelů, zaměstnanců. A proč? Většina z nás má ty růžový brejle, kdy všechno vidí, anebo chce vidět jinak, než to je, nechce si připustit pravdu, jsme už tak nějak ve stádiu rezignace …

Navenek jsme jiný, než uvnitř, máme okole sebe krunýř, anebo bublinu – nazvat si to vlastně můžeme tak, jak kdo chceme. A do toho „okolo nás“ si jen tak nikoho nepustíme. Teda alespoň já to tak mám. Jen málo lidí má tu možnost do mě vidět, poznat tu uvnitř, nejen tu na venek.

Je to už docela dlouho, co mi jedna osoba řekla větu „Ale já nechci, abys na mě někdy něco hrála“ … Ale já nikdy nehraju, já nejsem hráč, třeba zrovna vůči týhle osůbce stoprocentně. Jak to má ona sama, třeba právě naopak vůči mě, to se neví. Možná mám vůči ní taky nasazený ty růžovoučký brejle a vidím jí jinou, než je. To všechno ukáže asi až čas. Anebo taky ne. Kdo ví ...

A ono je to dobře, protože vlastně až, když si o někoho nabijeme nos, tak si přiznáme pravdu. A taky je fajn mít občas nasazený ty brejle, svět je pak víc růžovej a máme naději … Naději na cokoliv …

Každej pád na ten nos nás potom dělá silnější, odolnější a zjišťujeme různý věci, který jsme netušili. Třebas to, že spoustu věcí ustojíme, že dokážeme mít hodně rádi, že máme najednou sakra srovnanou hlavu – a to jsme si už mysleli, že ne.

Fajn je hrát si roleplay třebas v sexu – tam jsou tyhle hry zpestřením, pokud nějakou součást těch her máte v sobě uvnitř danou a najdete partnera, kterej to má stejně, je to něco naprosto vyjímečnýho, dokud to jeden z Vás třeba nepokazí něčím mimo ten sex. Protože jedno souvisí s druhým ...

To v životě není dobrý hrát. Anebo se stát hráčem v životě toho druhýho … Hrát životní hru pod režijním vedením partnera, když se ze vztahu ztratí vyváženost a Vy jen ustupujete, aby byl doma klid …

Proto je dobrý umět některý věci ukončit, abychom nebyli už jen tím hráčem, pouhou figurkou, která už tu hru dál hrát nechce, ale přesto ji z různých důvodů hraje a neumí začít znova a jinak, je v kolotoči událostí a zvyků a bojí se, jak by na to ukončení reagovalo okolí … Život je sakra složitej v tomhle ...

A proč mě napadlo zrovna tohle dneska? Protože se mě někdo zeptal, jestli vím, kde je moje místo, jestli vím, kam patřím …
A hrozně mě na jazyku svrběla odpověd - „Nejspíš k Tobě Ty vole, kam jinam!!!“ … Ale jsem holka a dáma v jednom, takže odpověď, aniž bych ji hrála byla nakonec „Vím, kam patřím, neboj ,-)“ .

Je zvláštní, jak vidím změny i u „mých“ holek a strašně se těším, až za nima brzo vypadnu na víno a všechno probereme. Už jen ladíme termín akce, ze který nejspíš podám hlášení ,-P ... Jak Lu už nehraje roleplay ve vztahu, jak je najednou jiná s tím jejím novým panem Božským. Zato Viky hraje a to není dobrý, ono se to ale dalo čekat, když po druhý vstoupila do stejný řeky …

Takže – roleplay jo – ale jen v sexu ne?

Život je sakra krátkej a má se užívat … Takže …